Článek
Co cítíte ke skupině, jejímž členem jste více než čtyřicet let?
V kapele jsem v mezičase patnáct let nebyl a vrátil jsem se v roce 1995. Upřímně řečeno, není to snadné, stejně jako ostatní věci v životě. Má to samozřejmě výhody, například emocionální odezvu, kterou dostávám od publika. Té je hodně. Ale také musím spolupracovat s ostatními, což je někdy těžké. Proto je občas nutná čerstvá krev. Náš současný zpěvák Jon Davison, který se stal členem kapely v roce 2012, je pro nás požehnáním. Zapadl a přinesl nám osvěžující pocit.
Říkáte, že to často není snadné? Nezačne to časem být jednodušší?
Proč by to mělo jít snadněji? To si nedovedu představit.
Třeba proto, že jste zkušenější.
Ano, máte pravdu, člověk už má zkušenosti. To také znamená, že je zvyklý na to, že to dobře šlape a daří se mu. Proto se musí snažit, aby skládal dobré nové písně a udržel kapelu na úrovni. Ani poté, co jsem už s kapelou něco odžil a dokázal, to není útočiště nebo dovolená. Podívejte se na to, co udělal internet s vydáváním hudby. Hodně věcí se změnilo a my se musíme snažit.
Vyhovovalo vám vždy, jak se hudba Yes vyvíjela?
Mluvíme o dlouhém období, je v něm spousta alb a řada koncertů. Téměř vždy jsem na psaní, skládání a aranžování nových skladeb spolupracoval, takže jsem v tom zainteresovaný. V době, kdy jsem se na tvorbě podílel víc, jsem to tlačil směrem, který se mi líbil.
V červenci vyjde vaše nové album Heaven and Earth. Řekl jste, že spíš než jednomu velkému konceptu bude patřit různým chutím. Jaké chutě to budou?
Moc se zatím k tomu albu nechci vyjadřovat. Můžu říct, že na něm budou nové písně a také trochu nová kapela. S producentem jsme se vydali poněkud jiným směrem. Poddali jsme se novému materiálu, před dvěma týdny jsme ho dotočili a zrovna dokončujeme mixování. Je to pro nás vzrušující doba, protože to bude velmi překvapivá a svěží nahrávka.
Album produkoval Roy Thomas Baker, se kterým jste nahrávali už v roce 1979. Proč jste se k němu nyní vrátili?
To minulé nahrávání nemá s tímto mnoho společného, protože tehdy jsme to album ani nedokončili. Čili ani nevíme, jaké by bývalo bylo. Teď je jiná doba. Hledali jsme někoho, kdo má stejně jako my hodně zkušeností. Někdo ho zmínil, ale nejdřív jsme to zavrhli. Potom jsme však měli pocit, že bychom to měli zkusit. Snad to byla dobrá volba.
V letech 1977 až 1981 jste byl časopisem Guitar Player zvolen pětkrát za sebou nejlepším kytaristou roku a v roce 1981 jste byl jako první kytarista uveden do síně slávy. Co pro vás taková ocenění znamenají?
Je to dost dávno a člověk nemůže vyhrávat stále. Když vyhrajete pětkrát, vyřadí vás. Je to trochu jako olympijská pochodeň, předáte ji někomu a on odpracuje další část. Dodnes mě těší, že pro mě hlasovali. Nyní mám za sebou nějakou historii, nějak jsem se vyvinul. Rád hraji melodie, rád improvizuji, baví mě různé struktury a styly. Má hráčská úroveň mi dovoluje se pohybovat v různých stylech hudby, to je na tom to nejlepší.
Vaše probíhající turné je věnováno třem vašim raným albům – The Yes, Close To The Edge a Going for The One. Proč je takto koncipované?
Ta alba se táhnou napříč sedmdesátými lety, nevyšla hned za sebou, takže tam je patrný vývoj. Vybrali jsme vyvážený mix známých a méně známých písniček. Podle ohlasů se to celkem podařilo.
Do Prahy dorazíte 30. května 2014. Budete hrát stejný program jako na předešlých letošních koncertech?
Ano, až budeme v Evropě, nové album pořád nebude na světě. A až budeme hrát nové písně, nebude čas na tři jiná alba. Set budeme měnit až v létě, kdy se přesuneme do Ameriky.