Článek
Jste těleso, které vychází z klasické hudby a rádo se dotýká jiných vlivů. S jakým záměrem Epoque Quartet na počátku roku 1999 vlastně vznikl?
Tenkrát se spojila dvě kvarteta dohromady, přesněji dva členové z každého. Od začátku jsme měli tendence nevěnovat se pouze klasice, ale i skladbám ovlivněným jazzem, rockem, funky a dalšími styly.
Proč?
Snaha hrát hudbu více žánrů v nás byla přirozená už od dětství. Svět klasické hudby pro nás nebyl jediný. Například já jsem kromě violoncella vždycky hrál i na piano, bez not, jenom podle značek. Samo o sobě to znamená, že jsem nedělal klasickou hudbu. Jednu dobu jsem se hrou na klavír dokonce v různých jazzových klubech částečně živil. Náš druhý houslista Vladimír Klánský tam s námi občas zpíval a hrál na housle.
Bylo to třeba i tím, že vás dostatečně umělecky nenaplňovalo neustálé přehrávání klasických skladeb?
V tom to nebylo, je to pro nás pořád zajímavé. Jsou lidé, kteří si rádi jednu skladbu poslechnou podvousté, ovšem hrát ji mnohokrát je něco úplně jiného. Interpret si v ní může najít skvělé momenty. Pro mě jako violoncellistu, což je nástroj zvukem velice sentimentální, je přitažlivá melancholie spojování tónů, jejich vibrace, romantika.
Jsem také velmi citlivý na zvuk a podstatnou roli pro mě hraje to, v jakém akustickém prostředí se nacházím. Zároveň ale stejně rád použiju cello jako funkovou basu. Myslím si, že tato naše hudební schizofrenie je plodná, nedělá nám problém.
Od začátku nás velmi inspiruje kalifornský Turtle Island String Quartet, v jehož čele stojí houslista David Balakrishnan. Věnují se jazzrockové hudbě a aranžmá skladeb vytvořili tak úžasným způsobem, že se po celých patnáct let jen občas přiblížíme tomu udělat něco tak skvělého.
V jakém poměru je ve vašem repertoáru klasika a moderna?
V posledních letech se stále víc specializujeme na skladby mimo klasiku. Když se to vezme procentuálně, je to třicet procent pro klasiku a sedmdesát pro jiné styly.
Kam jste ve svých přesazích zašli nejdále?
Asi k Jimimu Hendrixovi, ale zajímavé bylo také, když jsme hráli lidovky s harmonikou s naším kamarádem Honzou Kučerou. Je to skvělý dirigent, komponista i klavírista. Jeho prastrýcem byl dechovkový magnát z jižních Čech Karel Polata. Honza se k němu hlásí, a tak jsme s ním jednou v Kašperských Horách na náměstí hráli v kvartetu asi pět písniček.
Minulý týden jste v pražské Lucerně doprovázeli několik zpěváků na vzpomínkovém koncertu na Karla Kryla. Jak se vám pracovalo s jeho písničkami?
Doprovázeli jsme Anetu Langerovou, Xindla X a sestry Irglovy. Byl to pro nás poměrně rychlý zážitek, protože Petr Malásek všechno připravil dopředu. Přišli jsme jeden den na zkoušku a další den byla ještě druhá zkouška a koncert.
Celý zážitek byl vměstnaný do dvou dnů, ale musím říct, že Petr Malásek se aranží zhostil naprosto skvěle.
Máte nějaký nesplněný sen?
Chtěli bychom mít v repertoáru více skladeb, které autorsky vznikly v našem kvartetu. Zatím máme jen tři nebo čtyři. Stylově jsme v nich nejblíže k trochu specifické formě jazzu.
Jak bude vypadat váš výroční koncert v úterý v pražské Hybernii?
Vzhledem k tomu, že se ho aktivně zúčastní herec Petr Čtvrtníček, lze očekávat ledacos. Zatím netušíme, jak ho pojme, ale víme, že si s námi v jedné skladbě zazpívá. Jako hosty jsme si pozvali Dana Bártu, Matěje Rupperta, Roberta Balzara, Petra Wajsara, Radka Baboráka, Jana Kučeru, Clarinet Factory a další skvělé muzikanty.