Hlavní obsah

Scenárista Případů 1. oddělení Jan Malinda: Připsat pokračování? Neříkám ne

Právo, Eva Zajíčková

Čtrnáctým dílem se dnes uzavře krimiseriál Případy 1. oddělení, natočený podle skutečných zločinů, které po roce 1989 řešila pražská mordparta. Seriál dvou debutujících scenáristů, kriminalisty Josefa Mareše, nynějšího šéfa pražského oddělení vražd, a novináře Jana Malindy sledovalo kolem 1,6 miliónu diváků. Na internetových stránkách ČT přibývají žádosti o druhou řadu, Kavčí hory už začaly zvažovat možnosti realizace. Kreativní producent Michal Reitler to zatím komentuje stručně: „Nic není rozhodnuto ani uzavřeno.“ Malinda by sice na další díly donedávna ani nepomyslel, jenže už změnil názor.

Foto: PRÁVO – Petr Hloušek

Jan Malinda, spoluautor krimiseriálu České televize Případy 1. oddělení

Článek

Co říkáte jako jeden z autorů na případné pokračování?

Kdybyste se zeptala hned potom, co jsme s Pepou Marešem seriál dopsali a konečně se natočil, nejspíš bych vám odpověděl ne.

Nebylo by divu. Trvalo pět let, než jste se od nápadu vůbec dostali k realizaci.

Hlavně jsme ještě nevěděli, jak naše Případy skousne odborná veřejnost. Toho jsem se bál nejvíc.

Reagovala na ně dobře, nebo snad ne?

Po prvním setkání s diváky z řad policie jsem byl na infarkt. Slogan seriálu „skutečné případy, skutečné postupy“ provokuje k tomu, aby k němu byli lidi z branže přísnější. Také se rozneslo, že pár postav má reálný předobraz, takže když Pepa na vánočním večírku pražského 1. oddělení promítl kolegům jeden díl, prvních deset minut kino hučelo.

Všichni řešili, kdo je kdo, smáli se na neočekávaných místech. Depresivní minuty. A měl jsem dojem, že část přítomných číhá na chybu. Logicky – když jejich kolega napsal seriál, tak ať se teda ukáže, frajer! Bohužel ta chyba na plátně přišla.

Co se neuhlídalo?

U vytipovaných scén dohlíželi na place policejní poradci. Chyběli ale u jedné rekognice, a tak se přihodilo, že pachatel měl rozbitý obličej, ale figuranti ne, což by žádný soudce neuznal. Sál se smál snad čtyři minuty v kuse. Hrozná potupa. Naštěstí se díky Michalu Reitlerovi povedlo scénu zachránit – jednomu z figurantů se zranění ve tváři „dolepilo“ digitálně. Fajn, oddechl jsem si, jenže co když se objeví zásadní nedostatky i v jiných dílech? Naštěstí už nic podobného nepřišlo. S drobnými chybami jsem ale počítal, všechno se neuhlídá.

To asi ani nejde, vzhledem k tomu, kolik času mívá štáb na natáčení.

V tom časovém presu je obdivuhodné, co celý tým dokázal. Zázrak. Ale abych se vrátil k otázce – po tom hrozném zážitku na večírku bych na pokračování ani nepomyslel. Zhruba po čtvrtém díle jsem ale začal dostávat od některých z těch, kterými jsme se inspirovali, pěkné reakce. Pochopil jsem, že seriál docela berou.

To je pro mě rozhodující, a proto už neříkám ne. Ale uvažoval bych nejvýš o šesti sedmi dílech. Aby nás netlačil čas a nešli jsme pod nastavenou laťku.

Co teď jako úspěšný scenárista debutant děláte?

Dál chodím do práce, bydlím ve stejném bytě…

Neptám se, jestli jste zpychl a zbohatl, ale jestli vás láká psát pro televizi dál.

Myslím, že tímto seriálem jsem si jen splnil své dávné přání, a to je všechno. Hlavně nemám dojem, že bych se psaním scénářů dokázal uživit.

Ale to přece nemusí být rozhodující.

To je rozhodující. Mám práci a tu mám rád. Na volnou nohu nechci, potřebuji režim.

Ptám se i proto, že jste byl před lety přijat na FAMU, ale studium jste vlastně ani pořádně nezahájil. Proč?

Sotva jsem dostal rozvrh hodin, hned jsem věděl, že to nezvládnu. Byl nabitý až do večera. Měl jsem už práci, kterou jsem nechtěl vzdát, a s ní by to nešlo dohromady. Byla to má chyba, měl jsem si předem líp zjistit, jak to na FAMU chodí. Požádal jsem o přerušení, ale nepovolili mi to. Proto jsem si řekl, že jestli se mám k filmu dostat, jednou si něco natočím i tak. Nenapadlo mě, že by to mohl být čtrnáctidílný seriál.

Předtím jste krátce psal pro druhou řadu Kriminálky Anděl. Na Nově ji dělal Tomáš Feřtek, který se pak stal dramaturgem vašich Případů. Přivedl jste ho vy?

Ne. Tomáš teď někde řekl, že se mu se mnou na Kriminálce dobře spolupracovalo, což je od něj milé, ale spíš jsem ho tenkrát trápil. S jedním dílem jsem se pachtil půl roku. Už jsem také znal Pepu, proto jsem jim do toho pořád chtěl cpát co nejvíc reality – advokáty, státní zástupce…

U třetího dílu jsem už z Tomášova konceptu vybočoval natolik, že jsem raději odešel. Když jsme pak hledali dramaturga pro Případy, Michal Reitler navrhl Tomáše. Kývli jsme a dnes nelituju, Tomáš příběhy dost pozvedl. Je přísný, jenže teď jsme byli autory projektu my a Tomáš respektoval Pepu jako odborníka.

Co jste říkal tomu, že Nova nasadila reprízy Kriminálky proti vašemu 1. oddělení?

Bál jsem se, ale naštěstí oba seriály nezačínaly na minutu stejně. Spousta lidí si myslí, že krimi bez střílení nebude nikoho bavit, a každý režisér chce mít aspoň rozsvícené majáky, když už nic jiného. Podle mě ale dost diváků touží po skutečnosti.

Snad je ohlas našeho seriálu důkazem, že to jde i bez akce.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám