Článek
Pozorovatel však nesmí ke konkrétnímu dílu přistoupit jako k obrázku, který nese jasné a snadno identifikovatelné poselství. Rozklíčovat autorovy umělecké a duchovní záměry dá přece jen práci, a nikdy si nemůžeme být jisti, že dojdeme ke správným závěrům.
Ačkoli v umělecké sféře, nota bene ve fotografii vlastně správné závěry neexistují, a ani existovat nemohou, protože bychom všichni šli stejnými cestami. To je to poslední, o co by Birgusovy fotografie usilovaly.
Jeho práce byly vždy plné sytých a výrazných barev a nedopovězených příběhů. I když to neplatí beze zbytku, protože část expozice tvoří starší černobílé snímky. Ale jejich příběhovosti to na zajímavosti neubírá.
Jako by autor vnitřně tvořil pod opavským blankytným nebem, tedy na místě, kde působí na Institutu tvůrčí fotografie. Přestože jeho práce vznikaly v celém světě, stále v nich cítíme intenzivní okouzlení barevností konkrétní situace a fascinací kompozicí figur a věcí v prostoru.
Někdy to skoro vypadá, jako by své práce předem zrežíroval. Ale není tomu tak, vše vzniká díky jeho geniální vizuální zkratce, kdy je schopen do setiny sekundy vměstnat vše podstatné. Postavy, torza věcí i bezrozměrné nebe ubíhající k nekonečnu.
Právě do rozbíhavého nekonečna zasazuje své mikropříběhy, přičemž pokaždé nemusí korespondovat s osudy přímých aktérů. Umění musí být schopno detaily domýšlet a díky tomu zajímavě konfabulovat.
Tvorba Vladimíra Birguse vypadá na první pohled jednoduše. Opak je ale pravdou. Zasadit do daného čtvercového formátu vše podstatné tak, aby to vytvářelo smysluplný celek a všechny věci odkazovaly k určitým smyslům, si žádá vizuální talent od boha. Vladimír Birgus ho obdržel hned dvakrát.
| Vladimír Birgus: Fotografie 1972–2014 |
|---|
| Dům umění, Opava, do 20. dubna |