RECENZE: Grandhotel Budapešť - Filmový guláš režiséra Wese Andersona

Grandhotel Budapešť, zatím režisérův poslední snímek, se odehrává ve třicátých letech ve fiktivní středoevropské zemi Zubrowka, pojmenované podle polské vodky. Vypráví příběh provozovatele hotelu pana Gustava (hraje ho Ralph Fiennes), muže starých časů, jemuž jedna z věrných zákaznic odkáže vzácný obraz. K nelibosti svých příbuzných ovšem. Pan Gustave tak musí unikat před nájemným vrahem, probouzejícími se nacisty, pojatými rovněž v nadsázce, i místní policejní jednotkou v čele s oficírem, jehož ztvárnil Edward Norton.

Anderson se netají, že se pro vykreslení svého světa inspiroval romány a pamětmi rakouského spisovatele Stefana Zweiga, historií regionální architektury či zdejší kinematografií třicátých let. V jeho snímku je spousta odkazů. Pomrkává směrem k Praze, ke Karlovým Varům, k balalajce, k Ernstu Lubitschovi.

Výsledek nicméně chutná jako trochu pajcovaný guláš. Pro americkou kulturu je mixování všeho se vším vcelku přirozený postup. V hlavě Středoevropana, který by se měl logicky cítit v takto pojatém světě jako doma, však působí spíš zmatek. A tak jediný způsob, jak si může Andersonův snímek opravdu užít, je přestat si ho se svou středoevropskou zkušeností spojovat.

Film Grandhotel Budapešť je ze všeho nejvíc sledem na sebe volně navazujících scének. Sympaticky pojatých. Dobře vypointovaných. Bezpochyby silně autorských. Navíc zabalených do přitažlivého retra.

Problém u filmů, které jsou takto stavěny, ovšem je, že nevydají na příliš dlouhou stopáž. Zpravidla se u nich nevydržíte bavit celých sto minut bez toho, abyste se mohli vcítit do postav, děje nebo aspoň sami pro sebe řešit nějakou intelektuální výzvu.

Anderson nic z toho nenabízí, sází na vlastní zapálení, až dětsky nespoutanou fantazii, hravost, humor a hollywoodské hvězdy (kromě zmíněných třeba Bill Murray, Tilda Swintonová, Harvey Keitel, Jude Law, Owen Wilson), které ovšem nemají co hrát a často jsou tu jen za známé obličeje. A to ani oddanému fanouškovi režisérova pojetí nemusí stačit, aby se druhou hodinu filmu nezačal nudit.

Za současnou popularitou Andersonových snímků mezi filmovými nadšenci je podle mě to, že částečně jsou a částečně úspěšně předstírají být alternativou k většinovému proudu současné hollywoodské kinematografie.

Na jednu stranu je malým zázrakem, že se ve studiovém byznysu dokázal prosadit režisér, jehož vizuální styl i láska k absurditě jsou tak nepodobné čemukoliv jinému a který si evidentně točí filmy hlavně sám pro sebe. Na stranu druhou ale podobně jako mnozí další jeho mainstreamoví kolegové nedokáže nabídnout něco víc. Něco, co by se mohlo filmového diváka skutečně dotknout.