Článek
Obě alba patří k těm nejlepším, která se na českém trhu loni objevila. Ponocný také napsal písničky pro Václava Koubka, Ewu Farnou či Debbi a pracuje ve svém nahrávacím studiu.
Hudba k filmu Revival se z tvé běžné tvorby trochu vymyká, protože zní jako ze sedmdesátých let. Přičíst to lze jistě zadání Alice Nellis, zajímalo by mě však, kde se u tebe vzala inspirace ve staré rockové hudbě?
První inspirací bylo, že mě o hudbu k filmu požádala Alice. Pracovali jsme spolu už na několika filmech a já si jí vážím nejenom jako režisérky, ale i jako člověka. Má navíc velmi hluboký vztah k muzice. Chtěla, aby hudba k Revivalu vycházela z vlivů šedesátých let, ale aby zároveň zněla syrově, skoro až pankáčsky. To pro mě byla bezvadná kombinace, protože jsem na hudbě šedesátých let vyrůstal a punk byla první muzika, kterou jsem hrál.
Nakonec stejně nejvíc záleží na tom, jestli je ta písnička jednoduše dobrá, nebo ne. Jestli ji zahraješ s orchestrem nebo punkovou kapelou, je už skoro jedno.
K nazpívání písniček pro Revival sis pozval Marka Hlavicu, bývalého novináře a také zpěváka skupiny Žáha. Proč právě jeho?
Když herec začne zpívat, je ve filmu ideální, že i když ve skutečnosti nezpívá on, nemění se jeho hlas. V Revivalu hrál zpěváka skupiny Smoke slovenský herec Maroš Geišberg a my jsme hledali někoho zpívajícího, kdo má podobný hlas.
Marek Hlavica, kterého znám a mám ho rád jako zpěváka i člověka, tomu odpovídal. Protože je ale o deset let mladší než Geišberg, jeho hlas také mladší byl. Vyřešily to studiové možnosti dneška. Když své party nazpíval, já je v nahrávce o půl tónu podladil a tím pádem zněl jako Geišberg.
Zpěvák, skladatel, multiinstrumentalista a producent Honza Ponocný.
Skladby z filmu Revival jsou schopny fungovat i bez filmu. Chtěl jsi, aby to tak bylo?
Jednoduše je to tím, že velká část filmové hudby k Revivalu jsou normální písničky, které by měly fungovat i bez filmu, což je u takzvaně normálních písniček jednodušší než u typické filmově hudby.
Když vymýšlím nějakou typickou filmovou hudbu, tak se ji zase snažím dělat tak, aby fungovala dohromady s obrazem a podpořila děj. Někdy si ji divák ani neuvědomuje, vlastně si jí ani nemusí všímat. Ale kdyby tam nebyla, tak je jeho zážitek z filmu úplně jiný.
Na konci loňského roku jsi se svým projektem Circus Ponorka vydal album Revival Circus, na němž jsou písničky z filmu v modernější podobě. Proč jsi to tak udělal?
Vzal jsem je a nahrál znovu, a po svém. Měl jsem na to zkrátka chuť. Kdybych neměl to dobové zadání pro film, stejně bych je napsal a hlavně nahrál tak, jak jsou na desce Revival Circus.
Myslím si totiž, že určitý druh písniček může znít dobře, i když je nahraješ tak, že zní jak v roce 1972, i tak, že zní jak v roce 2013. To je, doufám, příklad i písniček z Revivalu. Ostatně je to jenom rokenrol, nic míň, nic víc.
Trochu to ale zavání tím, že jsi potřeboval vydat novou desku kapely Circus Ponorka, a tak jsi vzal, co bylo po ruce…
Tak to nebylo. Když mě Alice Nellis požádala o hudbu k Revivalu, několik skladeb, které pak ve filmu byly, jsem už měl napsaných a chtěl jsem je natočit. Na mé desce by tedy byly stejně. Muzika, kterou skládám a nahrávám, není u nás žádný mainstream. Vždycky ji v první řadě píšu pro sebe. Když se lidem líbí, tak mě to potěší, ale při skládání na posluchače neberu ohled. Zajímají mě až ve chvíli, kdy je písnička nahraná.
Na album Circusu Ponorka jsi pozval několik hostů, včetně zpěváků Jany Kirschner a Miro Žbirky. Jak budeš ty písničky prezentovat naživo, když Circus Ponorka má jediného člena, a sice tebe?
Při koncertech používám spoustu mašinek a technologií, které mi umožňují znít mnohdy jako regulérní kapela. Je ale pravda, že některé písničky z alba Revival Circus naživo zahrát nelze. Existuje naštěstí ještě jedna možnost, sice koncert Circusu Ponorka jako skutečné kapely. Občas hrávám s několika skvělými muzikanty, což mi umožňuje odprezentovat všechny skladby.
Skládáš i pro jiné interprety. Podle čeho se rozhoduješ, které písně nabídneš jiným a které si necháš pro Circus Ponorka?
Mám svůj určitý styl, takže cítím, jestli jsem napsal písničku pro sebe, nebo ji můžu někomu nabídnout. Mnohdy se cítím pohodlně jako skladatel, ale nebylo by uvěřitelné, kdybych tu písničku také interpretoval. Jednou jsme jeli na koncert s Mirem Žbirkou, v jehož doprovodné kapele také hraju, a poslouchali jsme v autě nějakou tvrdou kapelu. Hrozně se mu líbila, dokonce říkal, že by si něco takového někdy rád zahrál. Potom ale upřímně konstatoval, že kdyby to udělal, nikdo by ho neznal. To vystihuje i můj přístup k písničkám. Rozhoduju se podle toho, co mě bude bavit hrát živě a za co se budu moci postavit.
Tím chci říct, že jako autoři hudby jsme povinni se zajímat i o jiné styly, nechat se jimi inspirovat, ale zároveň se pak snažit udělat něco v rámci možností originálního a hlavně něco, v čem působíme uvěřitelně.
Kolik písniček bys byl schopen aktuálně nabídnout nějakému popovému zpěvákovi?
Něco by se našlo, ale rád píšu písničky až poté, kdy vím, pro koho jsou. Kdyby ode mě teď někdo nějakou chtěl, nabídl bych mu dvě. Jednu z těch, které mám napsané, a druhou bych mu složil poté, až bych poznal jeho styl.