Článek
Danielssonová stojí za přesvědčivým popisem životního stereotypu jihošvédského městečka Smalandu, Voosen zase vybavil zkušenostmi z Německa tvrdohlavou komisařku Stinu Forssovou, jež se po rozchodu s přítelem odebrala do Švédska a připojila se k týmu, který vyšetřuje brutální vraždu nadšeného chovatele motýlů Balthasara Melchiora Frosta.
V českém překladu vyšla řada severských detektivek, respektive detektivek odehrávajících se ve Skandinávii, které byly z mnoha úhlů pohledu zajímavější než Motýlí dům. Pomineme-li sympatickou komisařku Ingrid Nyströmovou a její kolegyni Forssovou, jejichž osudy jsou autory postupně zručně splétány v jeden profesionální, nepřináší dílo co do napětí mnoho pozoruhodného.
Vyprávění příběhu je leckdy zdlouhavé, jak to ostatně u mnoha severských detektivek bývá, posunuje se poklidně a bez většího vzrušení dospěje k rozuzlení, které nepatří do ranku šokujících. Slovo thriller vlastně není pro označení tohoto románu na místě.
Pozitivní na tom je, že absence teatrálního napětí dává příběhu reálný rozměr. Danielssonová a Voosen napsali poctivý detektivní román, v němž se mnohem více než zvratům ve vyšetřování či stylistickým eskapádám věnují popisu vyšetřování a zdůvodnění každého kroku policejního týmu.
Pokladem knihy je tedy civilnost. Pokud přijmeme skutečnost, že většina vyšetřování vražd, byť brutálních, vyžaduje spolehlivou a mnohdy nezáživnou práci celého týmu, pak má Motýlí dům před mnoha severskými detektivkami náskok v uvěřitelnosti. A to není špatná reference.