RECENZE: Dream Theater jsou rockoví kouzelníci

V roce 2010 totiž opustil formaci fenomenální bubeník Mike Portnoy. Na jeho místo přišel Mike Mangini a loňské album nazvané Dream Theater je druhé, které se skupinou natočil. V její obsáhlé diskografii je již dvanácté, nicméně nijak nevybočuje z jasně nastoupené cesty. Nová etapa s novým členem to ale rozhodně je.

Dream Theater se pohybují v oblasti progresivního rocku až metalu, což v jejich případě znamená, že nahrávají a na koncertech hrají aranžérsky a hráčsky náročné kompozice, jejichž stavba je natolik členitá a složitá, že při jejich poslechu fanoušek nevystačí pouze s obvyklou pozorností. Přinášejí tolik aranžérských zajímavostí, zvratů, instrumentálně náročných pasáží a rytmických překvapení, že je lze opravdu cele vychutnat jenom s obrovským posluchačským zaujetím. Dream Theater působí trochu jako rockoví kouzelníci.

Koncert ukázal, že jsou naživo naprosto strhující. Už úvodní intro se skoro až artovým filmovým doprovodem nastínilo, o co v následujících třech hudebních hodinách půjde. S prvními akordy koncertu se pak v celé své kráse vynořila výše popsaná filozofie kapely, která se s léty zdokonaluje především zvukově, vždy podle toho, jak se modernizují nástrojové i nahrávací technologie.

Kytarista John Petrucci je něco jako kapelní zlato. Zvuk jeho nástroje většině skladeb vládne, on pak během koncertu vystřihl mnoho pasáží, jejichž odehrání vyžaduje nejenom zručnost, ale i vytříbený muzikantský cit a vkus. Baskytara Johna Myunga a zpěv Jamese LaBrieho byly ve zvukové vlně v hale přece jenom poněkud utopeny, nicméně onen LaBrie podal velmi solidní výkon, což u něho nebývá vždy pravidlem.

Manginiho hravé bubenické sólo v první polovině koncertu potvrdilo, že je za Portnoye náhradou postačující a klávesista Jordan Rudess hrál ve skladbách důležitější roli než vizuálně na pódiu, kde stál za kytaristy a zpěvákem v první linii.

Vedle několika skladeb z posledního alba zazněly i starší kompozice. Večer byl rozdělen na dvě části, které byly přerušeny patnáctiminutovou přestávkou. Instrumentální a pěvecké výkony pak doprovázely pozoruhodné projekce, do nichž se občas na videostěně přímo na pódiu zjevily detailní záběry na hrající členy kapely. Jinými slovy bylo dokonalé i to, co nebylo v rukou, prstech a hlasivkách hudebníků.

Byť je muzika Dream Theater profesně náročná, pro pětici na pódiu byl pražský koncert především další čas strávený podle nejlepších představ o životě.