RECENZE: Jiří Toman byl pozorným Sudkovým žákem

Výstava, která probíhá v pardubickém Domě U Jonáše, má několik tematických rovin. Jednak jsou to „sudkovská“ zátiší, pardubická panoramatická zastaveníčka a v neposlední řadě pouliční reportážní momentky.

Právě u zátiší vidíme nejvíce Tomanův obdiv a respekt k Sudkovu uměleckému rukopisu. Stejně jako jeho mistr je fascinován nehmotnou hmotou světla, stínů či polostínů. Fotograf dokáže využít cele daného prostoru tak, aby výsledná kompozice vytvářela dojem, jako by byla potažena jemnou rouškou tajemna. Ale na druhou stranu je Sudkova imaginace přece jen příliš patrná a Toman z ní hodně čerpá.

Pardubické pohledy často vzývají krásu řeky Labe, tvůrce si hraje s olověnou hladinou a vplétá do ní ocelová mračna. Černobílé snímky vytvářejí nostalgickou náladu a dávno zaniklá zákoutí jitří posmutnělé vzpomínání. Loďka plující po řece vstříc ocelové konstrukci mostu se už nikdy nevrátí.

A bicykl opřený tam někde mezi stromy v mlžném oparu, to bylo moje mládí, napadne jistě mnohého pardubického pamětníka, když se na tyto snímky dívá.

Nejzajímavějšími pracemi jsou však pouliční momentky, kde Jiří Toman až s odzbrojující naivitou odhaluje absurdní každodennost reálného socialismu. Někdy se neubráníme úsměvu, jindy nám zatrne. Dva důchodci sedí v poklidu na lavičce a za nimi na budovatelském plakátu stojí dělník s kladivem. Jenže kladivo je ve své obludné velikosti hrozbou, o které nic netušící lidé nemají ani ponětí.

Voják si zase čte v knihovně u police s nápisem Umění a na zádech se mu výhružně houpe samopal. A z nápisu na pomníku Pravda vítězí vypadala písmena, a tak heslo působí směšně i smutně zároveň.

Právě směšnost a mírná výhrůžka postavené vedle sebe jsou Tomanovým nejvýraznějším vyjadřovacím jazykem. Nostalgie smíchaná s absurditou a šklebem vytvářejí v jeho dílech skutečné napětí a nutí člověka zamyslet se nad tím, co nám ta která fotografie vlastně říká.

Fotografie nejsou jen zmrazeným dávno uplynulým časem, ale také zajímavými sondami do myšlení lidí.