RECENZE: One Direction pořád kradou

Britsko-irská pětice získala v posledních měsících oblibu, kterou mnozí publicisté srovnávají s popularitou Beatles v šedesátých letech. K pocitu, že je to spravedlivé, napomáhá muzikálnost mládenců, jejich schopnost vyzpívat košaté vokály a v neposlední řadě chytrá práce na vlastním mediálním obrazu.

Otazníky vyvolává fakt, že písničky z prvních dvou alb byly inspirovány hity z hudební minulosti, ať už od The Clash, Blondie či Johna Travolty a Olivie Newton-Johnové. Tuto uměleckou nehoráznost omlouvá manažer Cowell slovy, že stejně už vše bylo vymyšleno a lidé mají rádi povědomé melodie. Nevyvrátí tím však rezignaci kapely na vlastní hudební názor a řeč.

Nové album Midnight Memories je třetí v pořadí a třetí ve čtvrtém roce existence. Přestože má dospělejší zvuk než předchozí, autoři skladeb vykrádat nepřestali. Hned úvodní Best Song Ever připomene dávný hit softrockových Bachman-Turner Overdrive – You Ain’t Seen Nothing Yet a tím to teprve začíná.

I další hudební nápady si jejich autoři vypůjčili od starých borců, jejichž jména s největší pravděpodobností teenagerské publikum vůbec nezná. Titulní Midnight Memories připomíná směsku stadiónových skladeb skupiny Foreigner, autoři You & I jistě rádi písničku Heaven od Bryana Adamse, Little Black Dress má atmosféru hitů amerických Van Halen z osmdesátých let, Don Henley by se mohl podepsat jako spoluautor pod Strong, která evokuje jeho hit The Boys Of Summer, Diana zase upomene klasické hity z repertoáru Hall & Oates.

One Direction jsou zkrátka nadále všechno jiné, jen ne kapela s vlastním rukopisem. Na prvních dvou albech bylo možné ještě tuto skutečnost přehlédnout, vždyť se parta mladíků drala na světlo světa a musela učinit výrazné kroky, jak praví zákony šoubyznysu.

S novinkou, která má dobrý zvuk, rockový grunt osmdesátých let i dobrou produkci, je to ale už trestuhodný krok. Tahle kapela prostě krade!