Hlavní obsah

RECENZE: Románová freska Krev a mlíko nositele Nobelovy ceny fascinuje i vyvolává diskusi

Právo, František Cinger

V okamžiku, kdy loni Švédská akademie oznámila, že Nobelovu cenu udělila čínskému prozaikovi Mo Jenovi (1955), projevily se spíš rozpaky než uznání. Český čtenář si nyní díky více než šestisetstránkové románové fresce Krev a mlíko může udělat představu o jeho rukopisu i pohledu na svět.

Foto: ČTK

„Nešťastné dětství je pro spisovatele tou nejlepší školou,“ říká Mo Jen.

Článek

Prózu vydanou v roce 1996 věnoval „mámině duši, jež odpočívá v nebi“. Překladatel a vykladač jeho díla Denis Molčanov připomíná jejich mimořádný vztah. Matka, v románu pojmenovaná Šang-kuang Lu-š, syna ve skutečnosti kojila do čtyř let a jejich vztah byl mimořádně intenzivní.

Spolu se sedmi sestrami, jejichž otci byli různí muži od strýce přes kočovného šarlatána, budoucího politruka či mnicha, je v románu důležitá postava pojmenovaná Moje maličkost, jinak Šang-kuan Zlatko. Muž trpící posedlostí ženským ňadrem, po skončení střední školy poslaný na převýchovný statek…

V dalším věnování se autor vrátil ke všem ženám, které trpěly během víc než padesátileté historie čínské země. Boj o přežití souvisel s nelehkým životem na vesnici i japonskou okupací, měnícími se frontami občanských válek, nástupem komunismu spojeným s politickými procesy, s kulturní revolucí i se zavedením ekonomických reforem spojených se jménem Teng Siao-pchinga.

Mo Jen neobyčejně obrazným jazykem vypráví příběhy několika generací, kdy je každá z postav poznamenána osobitým zrozením a dobou, v níž žila. Autor třinácti románů a stovky povídek dává nahlédnout do života lidí, jejichž světem je nějakých osm kilometrů kolem rodné vesnice, a dokazuje, že není vždy třeba cestovat kolem zeměkoule, aby člověk prožil drama.

Vraťme se k okamžiku udělení Nobelovy ceny, na což reagovala jeho předchůdkyně Gerta Müllerová rozhořčenými slovy. Fakt, že cenu získal místopředseda Svazu čínských spisovatelů, zatímco nositel dva roky staré Nobelovy ceny míru Liou Siao-po stále seděl ve vězení, považovala za „plivanec do tváře všem, komu záleží na demokracii a lidských právech“.

Používal pseudonym

Mo Jen se ale na podporu Liou Siao-pa vyjádřil den poté, co cenu dostal. Prohlásil, že „doufá, že Liou se z vězení dostane, jak brzy to jen bude možné“.

Nejjednodušší informace o tomto bývalém vojákovi Lidově osvobozenecké armády, jejímž členem se stal v roce 1976, na konci destruktivní Kulturní revoluce, evokovaly představy o režimním spisovateli. Hlasy odborníků, kteří znali jeho životní osudy i dílo, připomínaly, že jde o pseudonym znamenající Nemluv, který si zvolil syn chudých rolníků Kuan Mo-jie. Původně tak prý na něj volala babička.

Už jako desetiletý byl vyhozen ze základní školy. Oba rodiče byli v době kampaně zvané Velký skok vpřed přesunuti do lidové komuny kalící v malých pecích železo a děti zůstaly na vesnici trpící hladomorem odkázány na sebe. V jedenácti letech se budoucí spisovatel žijící s babičkou a sestřenicí stal rolníkem na plný úvazek.

Pod vlivem Faulknera a Márqueze

V tom, že se jeho inspirací, onou „literární republikou“ nazvanou „vlastními dvěma vysokými pecemi“, stalo území kolem rodné vesnice Kao-mi ve východočínském Šan-tungu, ho utvrdili Faulkner a Márquez. Není divu, že právě švédští akademici ocenili jeho „halucinační realismus, v němž se snoubí lidové vyprávění, historie a současnost“.

I když Sto roků samoty četl až v roce 1986, pět let poté, co vydal první dvě novely, hodně na něho Márquez zapůsobil. „Ta četba mě tehdy opravdu naštvala. Proč jsem se nenarodil před ním? Tak jsem si řekl: Víš ty co, Márquezi, ty si piš svoje příběhy, já budu psát svoje. Měl jsem za to, že v ústní tradici našeho kraje je spousta příběhů, které jsou přinejmenším stejně barvité jako ty jeho, a možná ještě kouzelnější,“ vyznal se Mo Jen v rozhovoru v roce 2000.

Mo Jen: Krev a mlíko
Mladá fronta, přeložil Denis Molčanov, 612 stran, 399 Kč

Celkové hodnocení: 95 %

Reklama

Výběr článků

Načítám