RECENZE: Jake Bugg skládá hold starým hudebním časům

Dnes teprve devatenáctiletý Bugg vydal nedávno své druhé album a výrazně na něm posunul svůj zvuk. Nahrával je ve Spojených státech pod dohledem Ricka Rubina a přiblížil se na něm tamnímu pojetí hudby, neboť se ještě více opřel o rock’n’roll, country a blues, tedy hudbu s americkými kořeny. Ne že by tyto pevné body do té doby neznal, na nové desce je však důrazně vypíchl do popředí.

Shangri La, jak se jeho druhé album jmenuje, se ve Velké Británii zatím dostalo nejvýše na třetí příčku, ve Skotsku bylo druhé a například v americké prodejní hitparádě Billboard se vysoukalo jen na šestačtyřicátou pozici. Přítomnost amerického producenta se tedy v přízni tamních hudebních příznivců až tak výrazně neprojevila.

V neděli večer se Jake Bugg představil poprvé v Praze. V Lucerna Music Bar bylo vyprodáno a on nabídl tuzemským i zahraničním divákům program složený z písniček z obou svých alb. Přidal k tomu coververzi skladby Neila Younga My My, Hey Hey (Out of the Blue).

Zmínka o britské skupině Arctic Monkeys na začátku této recenze nebyla lichá. Koncert totiž připomínal jejich současné pojetí britské hudby šedesátých let, zde navíc spojené s písničkářstvím Boba Dylana. Bugg vůbec skládá prostřednictvím svých písniček hold legendám světové hudby – tu je z některé cítit vliv Rolling Stones, tu Beatles, tu Boba Dylana, jinde zase The Who.

Mladý Brit přitom není velký koncertní dříč. Své skladby v Praze přehrál bez velkých gest a nebavil se při tom nijak zvlášť s publikem, nereagoval ani na výkřiky, které na jeho adresu směřovaly v pauzách mezi jednotlivými písněmi.

Přišel, stoprocentně zazpíval a zahrál dvacet písniček a zase odešel. Jako by mu nadšení publika nedávalo dost důvodů více se při prezentaci skladeb rozmáchnout, zavtipkovat, něco okomentovat či se usmát. Veškeré emoce, které koncert přinesl, pramenily z jeho osobních textů a pěveckého přednesu.

Jako bonus ukázal, že je znamenitý kytarista, to když zejména v závěru vystoupení zahrál několik sól s absolutním klidem, vlastně přesně takovým, s nímž prezentoval všechny skladby svého setu.

V každém případě to byl povedený koncert. Těžko říct, jestli písničky Jakea Bugga znamenají budoucnost hudby, jak si myslí Noel Gallagher, bývalý člen Oasis. Jistě však spoludefinují retro na současné scéně, dobře podané, emotivní a uvěřitelné.

Co koneckonců dělat jiného, když současná hudba nic lepšího nepřináší?