RECENZE: Dívky Haim zůstaly za očekáváním

Zvuk Haim (tedy Alany, Danielle a Este Haimových) není v ničem novátorský, pokud tedy nebudeme chápat jako progresivitu skutečnost, že se v něm dámy vracejí do hudební minulosti. Čerpají v první řadě ze synthi-popu osmdesátých let a částečně z pop-rocku té doby a r’n’b.

Jestliže však tyto žánry byly v sedmdesátých a osmdesátých letech progresivní či v centru pozornosti, nyní znějí jako sladké retro, uchu příjemné, leč fakticky značně povadlé.

Haim jim nicméně podlehly. K písničkám sice mají snahu přistupovat současným autorským pohledem, některé prvky v nich evokují hiphopovou razanci (zajímavá My Song 5) či přinášejí melodicky členité pasáže z čítanky současného dámského středního proudu, povšechně je to ale možné chápat jen jako zpestření.

Navíc proklamovaný přídomek „alternativní pop“ albu zřejmě dala především skutečnost, že zvuk osmdesátých let je dnes už přece jenom retro, a tak je potřeba ho smysluplně oddělit od aktuálního dění na poli zvukové kvality nahrávek.

Dívky mají skvěle sezpívané vícehlasy, v tom je jejich největší přednost a je to stěžejní poklad alba. Mají rovněž cit pro milou a mainstreamu přátelskou popovou melodii. Je v ní nostalgie, zvuk mládí, návrat do časů, které z dnešního pohledu přinesly hudbě více, než se v té době zdálo.

Písnička Forever má vkusně členitou stavbu, The Wire zní jako milé disko z osmdesátek, Don’t Save Me zase jako taneční progrese ze stejných časů. Ve všech těch případech hraje klíčovou roli i dobře vystavěná melodie.

Sestry Haimovy mají sympatické ambice, vrozenou muzikálnost, pěvecké schopnosti i dostatek znalosti hudební historie. Sázet ale na jejich album jako na jedno z nejúspěšnějších v roce 2013 nebylo šťastné. Víc než ohlédnutí totiž tyhle sympatické dámy nenabízejí.