Článek
Co vám dnes dělá radost?
Že poprvé v životě pojedu do Prahy. Opravdu, pořád na to myslím. Vyrostl jsem v Brazílii a poslouchal krásné příběhy o československém fotbalu. Proto je pro mě výjimečné, že k vám nyní jedu a budu u vás mít koncert.
Vaše hudba staví na tradici brazilského uměleckého hnutí zvaného tropikalismus. Co vás s ním spojuje?
Když na konci šedesátých let vznikalo, byl jsem velmi mladý. Později jsem měl štěstí, hrál jsem v kapele s předním představitelem hnutí Caetanem Velosem. Tropikalismus ovlivnil v nejrůznějších směrech nejen mě, ale i většinu Brazílie. Netýkal se jen hudby. Jde o umění žít, o svobodu. Byl to velký přelom. Už předtím byla brazilská hudba nádherná, ale existovala téměř jenom ta tradiční. Mladí si nebrnkali na kytary tak svobodně jako dnes. Tropikalismus nabídl příležitost si uvědomit, jak je svět velký a různorodý. Odrazilo se to i v mé hudbě. Nebál bych se mluvit o filozofii.
Ve své hudbě se podle svých slov snažíte zobrazit Brazílii i s jejími problémy a bolestmi. O jakých problémech zpíváte?
Mé texty nejsou jenom o těch problémech, ale i když nyní už žiju v New Yorku, jsou pořád o Brazílii. Nemůžu její temnější stránku vynechat. Zpívám o životě v obrovské zemi, kde jsou propastné sociální rozdíly. Mezi chudými a bohatými má být střední vrstva, která v Brazílii léta postupně mizí. Ačkoliv to musím zaklepat, protože mám pocit, že se situace v posledních letech zlepšuje. Nicméně pořád to není jen karneval a samba.
Snažím se atmosféru zachytit v její celistvosti, místo abych nabídl jen fotbal a přenádherné dívky. Celá věc se trochu komplikuje tím, že zpívám v portugalštině, a tak těm textům mnoho lidí nerozumí. Proto bych chtěl ještě zmínit, že zpívám samozřejmě i o lásce. Ne prvoplánově „já tě miluji, já tebe taky“, ale o lásce obecně.
Na jedné písni na vaší nové desce hraje na piano Norah Jonesová. Proč jste ji nepožádal, aby také zpívala?
Protože o to by ji poprosil každý. A já vím, že je i fantastická pianistka a muzikantka obecně. Je to má dobrá kamarádka, doufám, že by mohla zazpívat na mé další desce. Když jsem ale složil tu píseň, myslel jsem, že by v ní mohla hrát právě na piano. Hraje nádherně. Navíc vidíte, jak to pěkně funguje. Všichni jsou na to zvědaví, stejně jako vy. Myslím, že to má větší ohlas, než kdyby zazpívala.
Říkáte, že bosa-nova je v některých ohledech jako jazz. V jakých?
Je vlastně jazz hraný na brazilskou akustickou kytaru. A kdyby se hrála třeba na piano, bylo by to totéž. Harmonie, akordy… jednoduše zní to jako jazz. Ten rozdíl je v nástroji. Bosa-novu dělá akustická kytara.
Vyjádřil jste se před časem, že máte pocit, že od dob vzniku skladby Girl from Ipanema brazilská hudba trochu spí. Ještě se neprobudila?
Pořád spí. Bosa-nova měla a stále má obrovský úspěch a Girl from Ipanema je nejslavnější píseň žánru. Slyšíte ji ve výtahu i na letišti. Ale Jobim, můj velký vzor, ji napsal už začátkem šedesátých let, před půlstoletím. Je nádherná, silná, já ji miluju, nic proti ní nemám, dokonce ji s velkou pravděpodobností zazpívám v Praze. Je pro nás ovšem výzvou, abychom napsali víc úžasných písní, aby lidé měli na výběr. Brazilská hudba má ale už teď víc pokladů. Má i víc žánrů, nejen bosa-novu.
Na co se mohou těšit návštěvníci vašeho koncertu v Praze?
Přijedu jen se svou akustickou kytarou a pokusím se, aby byl koncert pozvánkou pro návštěvu Brazílie. Zahraju něco ze severu i jihu, různé žánry. Budu hrát různé rytmy a zkusím lidem ukázat nádheru a velikost brazilské hudby. Nemívám do detailů připravený set list, hraji mnoho písní a na místě si z nich vybírám tak, aby souzněly s publikem.