Jarek Nohavica zpíval i Mozarta

Nohavicovy písničky zaranžoval pro provedení s filharmonií její dirigent Marko Ivanovič. Ctil při tom atmosféru původních skladeb i poetiku textů. Kde Janáčkova filharmonie hrála v plné síle a s vervou, melodické linky Nohavicových písniček určovaly nadále směr i platnost písní. Když se zklidnila a doprovod byl spíše komorní, ponechala na odiv jejich krásu v jednoduchosti. Nerušila je, nepoutala na sebe nadměrnou pozornost.

Asi v polovině programu si Nohavica prý poprvé v životě před publikem zazpíval úvod z Mozartova Potrestaného prostopášníka aneb Dona Giovanniho nazvaný Je to hrozné sluhou být. Sám pro tuto operu přebásnil do češtiny libreto Lorenza Da Ponteho. Za to, s jakým gustem zpíval, obstál.

Přestože je zkušený umělec, který se na pódiích pohybuje už více než třicet let, bylo zpočátku patrné, že jej provází nervozita. Sám to ostatně přiznal a posléze nechtěně potvrdil, když na začátku písničky Ženy zapomněl text. Produkci přerušil, publiku se omluvil, rychle si vzpomněl a zazpíval ji na druhý pokus.

Při funkci jeho textů je jasné, že se nemohl zachovat jinak, a bylo sympatické, že se ke své chvilkové indispozici přiznal. Bylo to důležité i pro něho samotného, protože od té chvíle ponechal stranou ostych a přijal do vystoupení lehkost a radost.

Diváci v hale se postupně rozezpívávali, Nohavica tu a tam utrousil nějaký vtípek a přidal i historku o tom, jak si „zazpíval“ s Leonardem Cohenem. Nálada koncertu začala být asi taková, jako by zpíval pro zaplněné okresní divadlo, velmi bezprostřední.

Ve finále více než dvě hodiny trvajícího vystoupení už publikum notovalo nejpopulárnější písničky s ním a na závěr mu aplaudovalo.

Svému písničkáři totiž dobře rozumí. Když zpíval sám nebo jen za intimního hudebního doprovodu, bylo v hale až posvátné ticho, do kterého se ani ti největší fanoušci neodvažovali zpívat či se jinak projevovat. Tak obrovskou autoritu má na české scéně málokdo.