Hlavní obsah

Zdeněk Svěrák: Bylo to léčivé psaní

Právo, František Cinger

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Mozaiku příběhů pražského kluka, který se na konci 2. světové války s rodiči přestěhoval z Prahy na venkov, kde se musel dokázat prosadit, proměnit se, nabízí nová působivá vzpomínková próza Zdeňka Svěráka Po strništi bos.

Foto: PRÁVO – Jan Handrejch

Zdeněk Svěrák nabízí své klukovské zážitky.

Článek

V knize jste se se svým hrdinou Edou vypravil do let, kdy vám bylo sedm. Co se vám vybaví, když se řekne dětství?

Můj nejsilnější zážitek z dětství je opravdu etapa prožitá na venkově, protože stěhování z Prahy bylo tehdy nečekané a člověk se v jiném prostředí musel rychle vyrovnávat s mnoha vjemy a situacemi, jako jsou noví kamarádi, zvířata a podobně. Osvědčíš se, neosvědčíš se? Budeš pitomej Pražák, nebo se včleníš do nové partičky? Nemohu na to nikdy zapomenout, i když to trvalo jenom dva roky.

V knize je krásná pasáž o stáčení medu, při které váš hrdina pomáhal. Vzpomněl jste si na to jen při psaní, nebo vás tento zážitek provází celý život?

Provází mě pořád. Tatínek vytáčel med, a teď to po něm zdědil můj syn Jan, který včelaří. Takže každé léto točíme klikou a posloucháme ten sladký déšť.

A co husy na pastvě? Váš Eda v tom také vynikal…

To jsem dělal naposledy v dětství, za protektorátu.

Stát se spisovatelem byl váš dávný sen, který si nyní plníte. Co je pro vás při psaní největší radostí?

Psaní o samotě je niternější než psaní ve dvojici. Ve dvojici se před tím druhým přece jenom stydíte. Psaní chce samotu, abyste mohl být hodně upřímný a třeba se pouštět do témat, která nejsou veselá, ale dojemná. Zjistil jsem, že rok třináctý není pro mě šťastný. Snad je to tou číslicí. Je tady víc rozčarování a bolesti než radosti. A říkal jsem si: Máš se v takové náladě pouštět do psaní?

Bylo to vlastně předělávání, protože dvě třetiny textu jsem napsal před deseti lety jako možný základ pro filmové zpracování. Teď jsem se k němu vrátil s odstupem a připsal jsem nové kapitoly a zjistil jsem, že jestli mi něco pomáhá, tak tohle. Do dětství jsem se potopil a bylo to léčivé psaní. Když pak čtete manželce a ona vám řekne, že je to hezký, tak je to takové razítko, že práce nebyla marná.

Je to kniha pro dospělé, nebo pro děti?

Teď v tramvaji jsem si cestou knížku četl a zjistil jsem, že je i pro děti. Psal jsem ji pro dospělé, a teprve teď si uvědomuji, že na tu otázku musím odpovědět: Ano, od takových devíti let si můžou přijít na své i děti a dozvědí se tam věci, které ony ve svém životě třeba ani nepoznají, jako je to vytáčení medu, draní peří nebo chodit po strništi bos.

Reklama

Výběr článků

Načítám