Článek
Vydat novou sólovou desku vám trvalo dvanáct let. Proč tak dlouho?
Nebyla to prázdná doba, pořád jsem něco dělala – koncerty, muzikály, natáčení v různých projektech, ať už s Michalem Pavlíčkem, nebo jinými lidmi. Vlastní písničky jsem ale nedělala. Nebyl čas, ne vždy jsem na to měla chuť, ale především nebyli autoři. Občas jsem sice někoho oslovila, ale co jsem dostala, se mi nelíbilo. A než točit něco, o čem nejsem přesvědčená, raději nebudu točit nic.
Víte, svou kariéru jsem nikdy neřešila. A když se mi před čtyřmi lety narodil chlapeček, byly mé priority podřízené jemu. Řekla jsem si, že všechno v muzice teď musí počkat.
Nedostatek kvalitních autorů je problém, na který si stěžuje i řada vašich kolegů…
V mém případě ani tak nešlo o kvalitu autorů. Řada písniček, které jsem dostala, nebyla špatná. Nebylo to ale přesně to, co bych chtěla zpívat já. Přiznávám také, že jsem přesně nevěděla, co by to vlastně mělo být. Čekala jsem na impuls od nějakého autora.
Od Václava Bárty?
Setkali jsme se asi před sedmi lety v muzikálu Excalibur. Nejenom že je výrazná osobnost, skvělý herec, zpěvák a tanečník, ale když jsem se dostala k jeho skladatelským počinům, došla jsem k závěru, že se mi líbí.
Z mého pohledu je originální, je jiný než ostatní zdejší autoři. Ve své hudbě má až nečeskou melodiku. Když jsem se pak dostala do stádia, kdy jsem měla chuť desku nahrát, oslovila jsem ho. Byl z toho nadšený a říkal, že psát pro mě bylo vždycky jeho velké přání.
Proč vám nic nenabídl již dříve?
Nabídl. Řekl mi, že když mu bylo patnáct, napsal mi písničku. Poslal mi ji po své kamarádce, která byla současně má příbuzná. Ta mi ale nahrávku nedoručila a napovídala mu, že se mi nelíbí. A víte, jak to skončilo? Později dal Vašek tu písničku Lucii Bílé a ona ji nahrála na jednu ze svých desek.
Kdo určil styl a atmosféru skladeb, které na albu Belleville jsou?
Nechala jsem to na Vaškovi, věřila jsem, že se trefí. Byla jsem přesvědčena, že s nadšením, s jakým ke spolupráci přistoupil, určitě vytvoří zajímavé a dobré písničky.
Hned první, která se na albu jmenuje Ta druhá, mě naprosto nadchla. Věděla jsem, že cesta, kterou se vydal, je správná.
Atmosféra písniček evokuje dobu osmdesátých let. Souhlasíte?
Opravdu vám to tak připadá? Vůbec to nebyl záměr, i když nejste první, kdo to říká. Nikdy jsme si s Vaškem neurčili styl nebo náladu písniček. Panovala v tom absolutní svoboda, jeho úkolem bylo skládat.
Jak dlouho jste na albu pracovali?
Tři roky. Vše probíhalo v pohodě a klidu, nic nás netlačilo. Dlouhou dobu jsme třeba nevěděli, jestli z naší spolupráce vůbec vznikne album. Už vůbec jsme se nezabývali tím, kdy ho vydáme a u koho.
Do tria se k nám pak přidal Honza Dvořák, který napsal skvělé texty. Původně jsem si je chtěla napsat sama. První dva mi ale přišly příliš ponuré, a já chtěla dát těm melancholickým melodiím jiskru, trochu je prosvětlit. A tak jsem požádala Honzu.
Proč jste si ho vybrala?
Byl to velký kamarád Petra Muka, kterému napsal spoustu skvělých textů. Když Petr zemřel, neměl vlastně pro koho psát. Protože jsem k Petrovi měla velice blízko, napadlo mě, že bych Honzu mohla požádat o spolupráci. Řekl mi, že nikdy nepsal texty pro ženy. Napsal to nádherně a dokonale. V tématech měl absolutně volnou ruku.
Na konci alba je písnička P. M. Je věnovaná Petru Mukovi?
Petrovi je věnovaná celá deska, a ta písnička speciálně. Od začátku jsem chtěla, aby se na albu objevila skladba, která bude vzpomínkou na něj, jakousi modlitbou, mou intimní zpovědí.
Když Vašek přinesl k pozdější písničce P. M. hudbu, okamžitě jsem pochopila, že tou modlitbou musí být ona. Honza Dvořák napsal text, který je vyznáním lásky a úcty k Petrovi i poděkováním za to, co jsme spolu zažili. Refrén je v hebrejštině.
Co pro vás Petr Muk znamenal?
Kdykoli si na něho vzpomenu, je mi strašně líto, že tu není. Pro mě je tu po něm obrovský prázdný prostor. Byl to skvělý kluk, člověk, úžasný kamarád. Hodně jsme si rozuměli, byli jsme stejná generace a tím, že naše kariéry běžely paralelně, měli jsme spoustu společných témat, radostí i smutků.
Často jsme se také potkávali, nejen jako zpěváci, ale i v muzikálových představeních a osobně. Hrozně mi chybí.