S Annou, Alžbětou a Anežkou (babičkou, matkou, dcerou) projde čtenář první i druhou světovou válkou, okupací, normalizací a dostane se až k pádu komunistického režimu.

Mnozí čeští soudobí autoři, zdá se, rezignovali na výstavbu klasického románu. Už v šedesátých letech prohlašoval literární teoretik Alain Robbe-Grillet, že moderní svět se stal nepostihnutelným pro tradiční autory. Tento svět podle něj není významný ani absurdní, jen prostě je.

Přirozená radost z vyprávění

Mornštajnová se naproti tomu snažila vybudovat v dobrém slova smyslu klasický příběh, jakousi kroniku rodiny. Přesto se zdá, že zůstala spíš u jakýchsi poznámek ke knize, kterou chce teprve napsat.

Množstvím vedlejších postav a mikropříběhů se stává více zapisovatelkou vlastní fantazie než autorkou.

Příběh pádí příliš rychle, životní milníky postav jsou zlehka načrtnuté, a tím se pro čtenáře občas stávají z výšky vedeným gestem autora, který v úloze příliš nezainteresovaného stvořitele vede své charaktery světem jako loutky.

Přetavit tuto roztříštěnost v přednost (jako to udělala česká spisovatelka Magdaléna Platzová ve své knize Anarchista nebo třeba, pokud využijeme zahraniční příklad, Roberto Bolano v Nacistické literatuře v Americe, který na principu katalogizace a vyjmenovávání celou knihu vystavěl), však Mornštajnová nedokázala.

Navzdory těmto otazníkům je čtenáři hned patrné, že z knihy Slepá mapa sálá energie, jakási přirozená radost z vyprávění, což je rozhodně neopomenutelná a výrazná kvalita, která spisovatelku Mornštajnovou předurčuje k napsání dalšího čtivého románu. Ten by mohl být možná méně velkoryse rozmáchlým, zato více pozorným.

Alena Mornštajnová: Slepá mapa


Host, 396 stran, 296 Kč

Celkové hodnocení 50 %