RECENZE: Aerodrome nabídl mnohem víc než jen výjimečné System Of A Down

System Of A Down byli hlavními hvězdami festivalu, což se ukázalo, jakmile nastoupili na pódium. Prostor před stánky se zcela vyprázdnil a všech 17 tisíc diváků sledovalo dění na pódiu. Není divu, System Of A Down jsou opravdu výjimečnou kapelou. Ukázali, že v devadesátých letech, kdy rock ještě měl sílu, se dál rodily originální skupiny s velkým posluchačským dopadem, který si moc nezadá ani s ohlasem Iron Maiden.

System Of A Down dokázali spojit několik zcela protikladných prvků do vlastního pojetí, které se jen obtížně zařazuje. Kapela čerpá z metalu, zejména z thrashe a crossoveru, využívá odsekávaných rytmů a energičnosti hard coru a rap metalu, zběsilosti a útržkovitosti jazz coru plného zlomů, patrnou ve vedení kytar i postupů brutální elektroniky NIN, ale také prvků art rocku. Skupina tvořená Armény žijícími v USA nikdy nezapomínala na výraznou melodičnost a hymnické pasáže. Divoké úseky, za které by se nemuseli stydět ani ti největší experimentátoři, kapela střídala s vystavěnými baladami, jimž dominuje výrazný vokál Serje Tankiana, který svůj bohatý výrazový rejstřík obohacoval i o prvky opery a pastiše. Dopad kapely, která navazovala na odkaz Faith No More a svým způsobem i The Queen, tak byl mnohem větší. A to byli System Of A Down navíc angažovaní.

Kapela, která se znovu dala dohromady kvůli koncertům, prokázala na Výstavišti své kvality i svou originalitu, i když někdy bylo přece jen trochu patrné, že naživo více dbá na přístupnost a melodie. Přestože nechyběly drsnější tvrdé skladby jako BYOB, Cigaro pohrávající si s motivem Figara nebo elektronické Aerials, přece jen dostaly dost velký prostor melodičtější a jemnější skladby jako Hypnotize nebo Lonely Day, ukazující, že Tankian onu nekompromisnost, která mu získala ortodoxní fanoušky, vždy vyvažoval.

V každém případě je dobře, že se kapela dala znovu dohromady, protože je příjemné slyšet skutečně osobitou skupinu s vlastním pojetím, i když je otázka, zda skupina ještě dokáže přijít s něčím převratným a neopakovat se.

I když hlavní hvězdou byli System Of The Down, ostatní kapely nebyly jen do počtu, festival Aerodrome nabízel ucelenou a vyrovnanou a přitom stylově pestrou dramaturgii. Svou sílu prokázali už Flogging Molly, kteří rostou. Festivaly jim už nedělají žádné problémy, i když se do klubu jejich irský punk hodí více. Zpěvák a kytarista Dave King má charismatu na rozdávání a dokáže diváky strhnout. V tvorbě kapely je sice dost cítit, od koho všeho čerpá, ale záběr je dostatečně široký – stačí si poslechnout Flow, vypalovačku Selfish Man a vznosné Requiem For A Dying Song –, takže nepůsobí jako něčí epigoni, ale jako eklektici snažící se posunout irskou hudbu dál.

Flogging Molly nejsou ani tak nekompromisní jako jejich souputníci Dropkick Murphys, občas zvolní tempo a nehrají jako o život. Na rozdíl od Pogues, kteří všechny tyto kapely ovlivnili, neupřednostňují ty nejzapadlejší pajzly typu čtvrté cenové, kde se nakonec všichni porvou. Jsou kultivovanější, ale ne tolik, aby jim to setřelo pel originality. A svět si nepřikrašlují, jak ukazuje Revolution o dělníkovi, kterého vyhodili po 27 letech z továrny.

NOFX potvrdili status nezávislé legendy. Dělají si, co chtějí, a ještě se tím chlubí. Polovinu diváků pozurážejí, ještě než začnou hrát, třetinu času na scéně prokecají, jako by nehráli na festivalu, ale kdesi pro sebe na soukromé párty. Přesto jim člověk odpustí, i když to občas vypadá, že jen pivně žvaní. Většinou však postřehy Fat Mikea dokážou pěkně šlehnout. A vše je zapomenuto, když začnou hrát.

Díky jejich pojetí není žádný koncert stejný. Tentokrát neskončili u funku jako na Rock For People ani u skotských lidovek jako v Lucerna Music Baru, ale opět se svým satirickým přístupem chvílemi přiblížili Franku Zappovi jak v drsném humoru, tak v široce rozkročené a hlavně vynikající muzice. Je skutečně jen málo lepších kapel s větším záběrem, který jim umožňuje hrát parodie, aniž by byly trapné, protože jsou stylově dokonalé a ještě něčím ozvláštněné. Zahráli parodii na metal, poctu System Of The Down, v duchu easy listening lounge jazzu šedesátých let, ve které si pohrávali se slovy system of the down a Downovým syndromem (politicky korektní nejsou ani náhodou). Ale vystřihli i reggae, pár punkových kousků a mnoho útržků. Fat Mike ví, že punk původně znamenal vyjadřovat se zcela po svém, nenechat se svazovat žádnými klišé a pravidly, jak se to nakonec stalo i punku.

Metalové Killswitch Engage jsem slyšel jen zdálky, proto je hodnotit nemohu.