Dodnes prý třeba pociťuje důsledky těch fází života, ve kterých pro něho byla konzumace alkoholických nápojů samozřejmostí, a to v míře přesahující zvyky smrtelníků. Loni v rozhovoru pro magazín Zeit přiznal, že pil tak srdnatě, že si u dvou nebo tří desek vůbec nepamatuje, jak vznikly.

„Totální blackout. Kdo napsal skladby? Možná moje podvědomí,“ řekl. Navzdory těmto skutečnostem ale nelituje zkušeností, které získal v období závislosti, stejně tak v následné fázi odvykání v polovině 80. let minulého století.

Je mi pětašedesát, ženil jsem se jako třiatřicetiletý a nikdy jsem svou manželku nepodvedl

„Už jen proto nelituju, protože mě to přivedlo zpátky ke křesťanství,“ prohlásil muž, který se označil za někdejšího „ztraceného syna“, i když vyrůstal v kostele. Jeho dědeček i otec byli duchovními.

„Před asi třiceti lety jsem byl téměř mrtvý,“ vzpomíná ještě. „V té době mi můj lékař řekl, že mám zhruba dva týdny života a pak se připojím k Janis Joplinové, Jimovi Morrisonovi a Jimimu Hendrixovi, tedy hudebníkům, kteří už byli v té době mrtví. Byly to vskutku divoké časy, na své problémy s alkoholem jsem téměř doplatil životem. Kolikrát jsem se vzbudil a zvracel krev. Byl to ale tehdy můj životní styl. Od té doby jsem nepil žádný alkohol, nekouřil jsem a nevzal žádné drogy. A i když jsem už po šedesátce, fyzicky se cítím v lepší kondici, než když mi bylo třicet.“

Padesát let zloduchem

Na scéně se Alice Cooper, vlastním jménem Vincent Damon Furnier, poprvé objevil už v roce 1964. O pět let později vydal své debutové album a v sedmdesátých letech obsadil i celosvětové žebříčky hitparád. Od té doby je prakticky nepřetržitě v kurzu, což ale neznamená, že neměl období útlumu.

V osmdesátých letech se mu až tak nedařilo, takže si na pěkný návrat do rockové špičky musel počkat až na přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy se na trhu objevila pro něho zásadní alba Trash (1989) a především Hey Stoopid (1991).

Dobu největší slávy však prožíval v sedmdesátých letech. Tehdy si svou rockovou show spojil s divadelním představením a vznikly pódiové programy a deska Welcome To My Nightmare, hororová podívaná plná lásky, nenávisti a násilí. Pravda, z dnešního pohledu je to trochu naivní, ale spolehněte se na to, že kdyby dobové diváky tyto typy koncertů nebavily, o Cooperovi bychom dnes nic nevěděli.

Kariéra Alice Coopera se vine padesátiletkou. Není v tom však sám. Patří mezi hvězdy, které přežily dobu rozpuku rocku a dodnes platí za uznávané kapacity.

Pro mě je velmi zajímavé sledovat ve svém obecenstvu patnáctileté mladíky a jejich čtyřicetileté rodiče, přičemž všichni mají rádi stejnou hudbu

Jeho sólová dráha začala v polovině sedmdesátých let. Jméno Alice Cooper dal původně své kapele, ovšem pak si ho přivlastnil jen on sám.

„Mladí se v současnosti začali zajímat o klasický rock,“ soudí. „Je výborné, že tuto hudbu začali poslouchat patnáctiletí až pětadvacetiletí lidé. Poprvé v hudební historii se totiž stalo, že se stejná skupina líbí rodičům i jejich dětem. Pro mě je velmi zajímavé sledovat ve svém obecenstvu patnáctileté mladíky a jejich čtyřicetileté rodiče, přičemž všichni mají rádi stejnou hudbu. Dříve to bylo tak, že synové říkali otcům, aby poslouchali novou muziku, a naopak, otcové říkali synům, aby poslouchali Rolling Stones.“

Už na začátku své sólové dráhy se Cooper situoval do role zloducha. V podstatě byl záporným hrdinou svých představení, mnohdy i celých svých alb. Lidé jej ale přesto milovali, pravděpodobně proto, že byl jako zloduch zábavný. Tak to alespoň vidí on sám.

„Jsem vypravěčem příběhů a rád se považuji za člověka, který tvoří spíše miniaturní opery či krátké hry. Mám rád koncepční věci. Ty staré jsou dostatečně známé. Mé album Along Came A Spider je ale třeba o masovém vrahovi. Zpočátku si o sobě myslí, podobně jako Hannibal Lecter z Mlčení jehňátek, že je bezchybný. Ale není. Rovněž nevěří, že by se mohl zamilovat do své oběti. Sériový vrah však všechny tyto slabosti má. Alespoň ten můj,“ vysvětluje Cooper.

Muž s ženským jménem

Koncepce je i jeho umělecké jméno. Alice Cooper je totiž jméno ženské, a zpěvák připouští, že si se svým pseudonymem užil dost legrace.

„Slyšel jsem o sobě spoustu věcí. Samozřejmě i to, že jsem žena. Lidé mě zpočátku často pokládali za hrůzostrašného uctívače ďábla, přitom jsem ve skutečnosti křesťan. Někdy si o mně mysleli, že jsem stejný jako Alice Cooper, tedy ztělesnění zla. Ve skutečnosti je to však tak, že Alice Cooper je mým protikladem. Vedu úplně normální život. Je mi pětašedesát, ženil jsem se jako třiatřicetiletý a nikdy jsem svou manželku nepodvedl. A to je na rockovou hvězdu asi fakt neuvěřitelné, nemyslíte?“