Článek
Můžete popsat, jak se vyvíjel pocit, který jste měli při vstupu na pódium?
Nyní už jsme schopni si s tím pohrát a trochu si to užít. Pořád to miluju, stejně jako na začátku, ale stále jsem na pódiu dost vyděšený. Není to pro mě přirozené. Pro někoho je to snadné, ale my to tak nemáme. Nám jde o to, aby nás ten strach nepřeválcoval.
Takže je to pořád stejné vzrušení, ale protože už máme víc sebedůvěry, proměnila se atmosféra. Dnes už se po pár písničkách na scéně cítím komfortně. Ta obava mě ale asi nikdy neopustí. A kdyby jednoho dne zmizela, byl by to špatný den. Znamenal by, že už je mi všechno jedno.
Jsou vaše texty spíš lyrické, nebo jsou v nich schované celé příběhy?
Obě alba vycházejí z mých pocitů. První jsme začali psát, když nám bylo patnáct. Je na něm hodně písniček o lásce, protože jsem se o ni tenkrát zajímal. Neměl jsem s ní moc zkušeností, takže jsem sledoval cizí vztahy, které se odehrávaly kolem mě. Inspiroval jsem se u kamarádů.
Pak jsem psal o svých přáních a o tom, jak jsem si myslel, že by to vypadalo, kdyby se to týkalo mě. Kombinoval jsem ty příběhy se svými pocity. Druhé album je vyspělejší. Když jsem ho tvořil, už jsem měl zkušenosti a psal o nich. Mohl jsem se už vypisovat ze svých příběhů. Je to tak trochu terapie.
Muziku jste začali skládat spolu s Romy, když vám bylo patnáct. Zněly vaše první pokusy jako dnešní The xx?
Když pomineme začátky, které byly úplně jiné, pak ano. Zpočátku jsme přehrávali písničky od Pixies, Wham! nebo Yeah Yeah Yeahs. Bylo to trochu ujeté a dost zábavné. Ale brzy jsme napsali svou první skladbu Blood Red Moon, kterou najdete v její první verzi na internetu. I když jsme ji nahráli na hrozném počítači u mě v pokoji, zachytili jsme přesně tu atmosféru, kterou jsme zamýšleli. Hodně jsme se k té písni vraceli, když jsme natáčeli první album xx. Snažili jsme se pochopit, jak jsme to udělali a chtěli jsme to zopakovat.
S kapelou The xx jste vyrostli. Usnadnilo vám to dospívání, nebo naopak?
Obojí. Díky koncertování jsme viděli kus světa. Tu příležitost moc lidí v tom věku nemá. Pro mě to byla neuvěřitelná zkušenost. Když potkáváte tolik lidí, rozšiřují se vám obzory. Zatímco jsme však byli na turné, všichni naši kamarádi studovali na univerzitě, stěhovali se od rodičů a zařizovali si život. To jsme trochu prošvihli, takže když jsme přijeli domů, stěhovali jsme se od rodičů a doháněli jsme to.
