Článek
Přátelé Jorge a Abraham mluví o historii, vině, politice, globalizaci, nemocech, eutanázii, homosexuálech a dalších tématech v tolerantním nebojovném duchu. Žádnou převratnou filozofickou myšlenku ovšem nečekejte, jde o drobné, krátké postřehy, z nichž lze cítit vzdělanost obou mužů, nicméně nepřesahují rámec populárního čtení. Papež zmiňuje jako jednu z největších potřeb dnešního člověka ponoření se do sebe, neboť všeobecná roztěkanost nám velmi škodí.
Se svým partnerem v diskuzi se zcela shoduje třeba v otázce nevhodnosti udržování lidí při životě „na přístrojích“, přičemž však odsuzuje aktivní sebevraždu (rabín je v tom opatrnější). Dnešní přístup ke starým a nemocným společně považují za jeden z nejhorších.
Papež se dále zostra pouští do feminismu, který podle něj už dnes nepřináší ženám žádné dobro. Hrozí prý, že se stane „machismem v sukních“. I liberála to může přimět k úvaze, jestli náhodou šéf katolíků nemá tak trochu pravdu. Zmiňuje i otázku rozvodů, ke kterým bývali katolíci nekompromisní, ale dnes už to není tak horké. Zatímco praktičtí židé, jak zmiňuje Skorka, si sepsali pravidla rozvodu už ve starověku a nedělali z toho vědu.
Oba duchovní se ovšem jasně shodli v odporu k současnému trendu postupného uznávání homosexuálních svazků. Lze vycítit, že jejich přirovnávání k manželství je upřímně děsí.