Článek
Jak se vlastně právník ponoří tak hluboko do dějin českého národa?
Společenské vědy spolu souvisejí. Historie má s nimi hodně průsečíků a přijde mi, že právní historici si v posledních dvaceti letech zachovali nejobjektivnější přístup k výkladu dějin.
Našli jsme knižní styl, jak lze historii zpracovat formou muzea
A přitom jste začal uměleckou prózou…
…jestli se ovšem politické fikci Milénium falešných proroků dá říci umělecká próza. Začal jsem psát v deseti, kdy jsem přepisoval své fantazie a vytvářel z nich dobrodružné příběhy. Při studiích jsem pracoval v rozhlase, ale mluvené slovo mně moc nevyhovovalo, takže jsem pak delší čas pracoval jako redaktor v novinách. Vlastně jsem se stále živil psaným textem. A měl jsem ambici nepsat jen pohádkové příběhy nebo komentáře. Navíc dobrodružný styl se už moc nenosil. První knížka, která vzbudila větší zájem, byli Češi ve wehrmachtu.
Co vás, rodilého Brňáka, přimělo zajímat se právě o toto neznámé téma?
Pokusil jsem se přijít s novým tématem a odkrýt, jak mohli Češi sloužit za 2. světové války v německé armádě. Oslovil jsem pamětníky z Těšínska a Hlučínska, kteří byli takto odvedeni a po válce nebyli odsunuti. Jejich příběhy mi přišly natolik zajímavé, že stálo za to s nimi seznámit širší veřejnost. Získal jsem od nich i fotografie, které jsem v knize použil. Byli to Češi ze dvou regionů, kde se vývoj ubíral jiným směrem než jinde v pohraničí či protektorátu.
Přimělo vás to k tomu, že jste se nezačal dívat na dějiny černobíle?
Dějiny jsou nesmírně složité a faktorů, které na ně mají vliv, je opravdu hodně. Proto si myslím, že někdy je velmi těžké sledovat jevy nebo tendence, které se dají jednoznačně přivítat nebo odsoudit. Při bližším zkoumání zjistíte, že téměř vše má mnoho vrstev a prakticky ničím neohraničené pozadí.
A co vás vedlo k tomu, že jste se od příběhů lidí obrátil k faktografii? Vydal jste nesmírně cennou edici dokumentů od založení Československa v roce 1918 po Václava Havla, hlavně však s důrazem na čs. zahraniční armádu během války.
Společně s nakladatelem jsme našli nový knižní styl, jak lze historii zpracovat formou muzea v knize. Kde je historizující komentář plasticky provázen mnoha fotografiemi, včetně faksimilií dokumentů. Základem však bylo poznání nové formy knižního zpracování.
V době, kdy se plno lidí věnovalo spíš „souzení“ dějin, vy jste šel k pramenům. A ty vám nedovolily propadnout jednostrannosti. Směju se třeba nad legendou o holubičí povaze Slovanů, kterou, kdyby měli, tak bychom tady vůbec spolu nemluvili. A vy jste pak přešel k syntéze národních dějin právě od poloviny 19. století po celé století 20.
Navázal bych na onu legendu o holubičí povaze a údajné ústupnosti. Živili ji v poslední době někteří publicisté, kteří se snažili ukazovat český národ jako bojácný, téměř zbabělý. S tímto názorem nesouhlasím, protože vidím na odboji nejen doma, ale i v zahraničí, že si vyžádal desetitisíce obětí.
Byla tu po roce 1989 jistá tendence negativně vnímat naši novodobou historii. Mezi částí veřejnosti se dokonce ujala představa, že Češi jsou nebojujícím národem, který se pouze vzdává. Bylo to jistě ovlivněno traumatem z Mnichova i roku 1968.
A co vy na to?
Já jsem poznal, že Češi vždy volili přiměřené prostředky k obhajobě svých zájmů. Ty byly krajní v situaci nacistické okupace, kdy nám hrozilo fyzické vyhlazení. Jiné to bylo v době komunismu, kdy vidím spíš tendenci k odporu, než k odboji srovnatelnému za války. I když na to poukazují někteří publicisté, že je to téměř charakterová vada. Jiné národy se však chovaly velmi podobně. Bránily se adekvátně své situaci.
Kdybych srovnal náš postoj vůči Německu v roce 1938 s obdivovanými Poláky, tak oni šli do války v odlišné situaci, kdy za sebou měli přislíbenou podporu Francie a Anglie. Kdežto po Mnichovu by Československo šlo do války s Německem samo, Dokonce by tehdy bylo vnímáno jako viník. Taková jsou fakta.
A za vzor některými dávaní Britové šli s plným nasazením bojovat, navíc s velkou podporou našich vojáků, až poté, co nacistickému Německu několik let ustupovali a po porážce Francie se dostali do situace, kdy jim šlo také o existenci.