Hlavní obsah

Prokletá slova a obrazy prokletých prokletým

Právo, Jiří P. Kříž

Nikdo důsledněji a soustavněji nevrací českou poezii, od jejích lidových odkazů až po ideologiemi deptané velikány, do povědomí generací, které se od řeči vázané odklánějí, než Eva Tálská v brněnském Centru experimentálního divadla.

Foto: Jiří P. Kříž, Právo

Smrt se vznáší nad Hladovým plesem Studia Dům. Na snímku Taťána Janevová

Článek

Zkusila to znovu Hladovým plesem (v hudbě Petra Grahama). Její Studio Dům předestřelo autorčinu osobní deziluzi a také její narůstající společenskou beznaděj. Nejenom pociťovanou, nýbrž i bolestně a hořce prožívanou.

Andělé kamsi odlétli

Osobní pocity podepřela dosazenými otřesnými fakty z mediálního světa, který je jako myšlenkový subkontinent  schopný vytvářet vlastní obraz reality konce civilizace. A jako varovné hlasy odkudsi z podsvětí přiváží Charón - výjimečně zpátky ze tmy do světla - verše a metafory Františka Halase, Jana Skácela, ale také Josefa Čapka nebo Charlesa Baudelaira.

Foto: Jiří P. Kříž, Právo

Zmar a beznaděj Hladového plesu s Veronikou Troppovou

Tálská zůstává blížencem prokletých - v onom širším slova smyslu charakterizujících nejenom vztah básníků k realitě, ale také společenství vyvrhující největší básníky, často jen kvůli ideologickým neshodám, do předpeklí plánovaného zatracení.

Mohl bych jmenovat její inscenace Seiferta, Morgensterna, připomenu ale jediný režisérčin balzám - vernisáž v Malé galerii Čs. spisovatele v červenci 1982. Navzdory ostrému nesouhlasu koryfejů spisovatelského svazu vrátila lidem Jana Skácela, tehdy šedesátiletého. Vznikl půdorys její pozdější inscenace Na dávném prosu. A Janovi při tom návratu k živým lidem po tvářích tekly slzy.

Foto: Jiří P. Kříž, Právo

Růžena Dvořáková a Viktor Černický na Hladovém plese s drátěnými konstrukcemi suknic

Se Studiem Dům propadla jedna z nejobraznějších režisérek, jaké české divadlo má, nejprve kouzlu lidových balad, postupně se ale s Potápějícím se domem (Tomáš Janypka) stále víc a hlouběji noří do osobních smutků, ale hlavně do obav z Potopy (Halas) a marnosti Modlitby za vodu a Naděje s bukovými křídly (Skácel).

Tak se hlásí Potopa

Černě oděný sextet aktérů s širokými drátěnými suknicemi jejich dámské části (Monika Matoušková, Taťána Janevová, Veronika Troppová, Růžena Dvořáková, Tomáš Janypka a Viktor Černický) tlumočí chmurně dekadentní obrazy inspirované zprávami o ztracených dětech a odkazující na jejich tragické, často smrtelné osudy.

Foto: Jiří P. Kříž, Právo

Tomáš Janypka v zajetí vlastního snu a drátěných konstrukcí suknic.

Všechno na scéně je obřadné a v sektářském duchu obludných náboženských úchylek s charakterem Grahamovy hudby rituálně korespondující. Kdyby nic, po Potopě Františka Halase s Hladovým plesem Evy Tálské po letech zase sáhnu do knihovny.

Celkové hodnocení: 75 %

Studio Dům centra experimentálního divadla Brno - Eva Tálská: Hladový dům (v hudbě Petra Grahama)

Režie a výprava Eva Tálská, hudba skladby Petra Grahama, pohybová příprava a barokní tance Sandra Donáczi, výroba Antonín Maloň

Premiéra 24. května, psáno z reprízy 26. května 2013 v Kongresovém sále CED Brno.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám