Článek
A tak vyslali Tomáše Kudrnu do štábů uchazečů, ještě když i Tomio Okamura věřil, že získá potřebný počet podpisů, aby se mohl stát kandidátem – a vyhrát.
První část dokumentu Hledá se prezident je nejzajímavější: média ani občané se ještě o volbu příliš nezajímali, ale v zákulisí už se spřádaly velké plány. Členové volebních štábů, téměř vesměs amatéři, se teprve začínali učit, kamera zachytila řadu bizarních i humorných situací. Dostáváme se na více méně komické porady štábů, na mítinky, kde počet lidí na pódiu hrál bezmála přesilovku s těmi v sále, jsme svědky zápolení, v němž si adept na prezidenta doufal své hlasy vyběhat, zamrazí z křečovitosti „použitých“ umělců.
S blížícím se finále přichází opodstatněný pocit již viděného, Kudrna už se nedostal o mnoho blíž než novináři. Z toho hlediska získá film na ceně s časem. Až zapomeneme, jak (ne)slavně se bojovalo, jak a s kým se slavilo, jaká byla zklamání. Až bude třeba si připomenout, co se osvědčilo, co bylo nevkusné a co se nesmí opakovat. Kudrna se snažil o objektivní pohled na všechny, až na výjimky se mu to podařilo. Bezmála dvě hodiny mohou ke konci už trochu nudit, ale i tady platí, že čas filmu pomůže.