Smrtonosná past: popáté a doufejme, že naposledy

Doba i filmy akčních žánrů se od té doby posunuly o kus dál, ale Smrtonosná past zůstala zahrabaná v době svého vzniku, a co hůř, výrazně zhloupla. Svůj podíl na tom mají scenárista Skip Woods a režisér John Moore. Jediné, koho lze pochválit, je české postprodukční studio UPP, jehož digitální triky patří ke světlým stránkám této smutné podívané na konec (doufejme!) jedné legendy. I když náznak, že by se mohlo pokračovat s McClaneovým synem, je nepřehlédnutelný.

Děj přenesl scenárista ze Spojených států, kde se v předchozím díle hrálo o nebezpečí terorismu, do současného Ruska, respektive autorovy představy o něm. I když, kdo ví – třeba ruští taxikáři opravdu na potkání zpívají Sinatru a padouši se poznají podle toho, že se soustavně krmí syrovou mrkví.

Do Moskvy (hraje ji Budapešť) se John vydává za uvězněným synem v jistotě, že kluk zase natropil nějakou vylomeninu. Nebylo by to poprvé. Na místě však zjistí, že se z něj stal agent CIA, a potýká se se zloduchy z nejvyšších politických špiček. A tak mu přispěchá na pomoc i se svou pověstnou schopností tropit maléry a pak se z nich vysekávat. Budiž se stopou hanby za tvůrce prozrazeno, že dojde i na Černobyl, kde je údajně ukrytý poklad – bedny zpeněžitelného vojenského uranu.

Děj je to pitomý až běda, ale to by ještě bylo možné odpustit, protože koneckonců v tomto žánru od něj žádné velké věci čekat netřeba, jakkoliv ty nejlepší filmy se i chytrou zápletkou pyšní. Zde je děj ovšem především tak řídký a chatrný, že se po celou dobu na plátně střídá de facto jen střílení, zbytečné rozbíjení drahých aut i lustrů a vybuchování všeho, co přijde hrdinům do cesty s jalovým žvaněním na téma „děti a jak je těžké je vychovat“.

V tom se shodne McClane i s jedním z hlavních padouchů v podání německého herce Sebastiana Kocha (viděli jsme ho v českém filmu Ve stínu). Oba mají svou krásnou velkou, hodnou holčičku, John navíc již zmíněného syna, který zlobí. Přesto na populární věty „Mám tě rád, synku“, „Já tebe taky, tati,“ samozřejmě dojde.

I s lehce stařeckou slzou v oku šibala Willise, který sice občas trousí své obvyklé sarkastické hlášky, ale už mu to nejde tak, jako dřív – není o čem. Střílí a bouchá to ve filmu ostošest přesně v duchu oněch již zastaralých kousků, a aby se diváci moc nelekali, tak například před první velkou kanonádou je jednak slyšet „podezřelé“ tikání, jednak zazní i slovní varování: „Bude to řacha.“ A je to řacha.

Velmi, velmi dlouhá, ostatně stejně jako následná, byť svižně natočená automobilová honička. Rozvleklost a opakování všech akcí z různých úhlů je ovšem celkem pochopitelné: jinak by na plátně nebylo co dělat.