Berlinale včera, dnes - a zítra?

Berlinale vzniklo šest let po skončení druhé světové války ve městě, které bylo ještě stále částečně v ruinách, ale rychle se probouzelo k životu. Cílem nové přehlídky byla hlavně zábava pro dosud přítomné americké vojáky. V dalších letech, kdy se konal v centru Západního Berlína, se festival stal symbolem rozděleného světa.

První ročník zahajovala Hitchcockova Rebecca, ceny se udělovaly v jednotlivých žánrech, a jednoho ze Zlatých medvědů dostala Disneyho animovaná Sněhurka.

V dalších desetiletích festival postupně nabíral a pak udržoval svou prestiž. Po pádu Berlínské zdi bylo ovšem jasné, že jako most mezi Východem a Západem přestává plnit svou roli. V té době byl přitom na vrcholu a jako první z velkých festivalů v kalendářním roce do značné míry stanovil laťku těm ostatním.

Byl zároveň doslova evropskou pobočkou Hollywoodu, ve světových premiérách se tu uváděly americké filmy, z nichž mnohé pak dostaly Oscary - Rain Man, Tanec s vlky, Mlčení jehňátek. V roce 1990 bylo v hlavní festivalové soutěži dokonce sedm filmů z velkých hollywoodských produkcí. Vliv na to mělo mimo jiné i to, že v době Berlinale se tehdy vyhlašovaly oscarové nominace, a díky přítomnosti světových médií bylo nominované filmy „zadarmo“ hodně vidět, takže jejich producenti sami měli zájem v Berlíně být.

Laureáty berlínských medvědů znali tedy velmi dobře i diváci v kinech všude na světě. Jenže zároveň se v Německu začínala objevovat kritika toho, že Berlinale je pro Američany a ostatní kinematografie jsou na něm jen Popelkami. A že tedy neplní festivalové poslání představovat a upozorňovat na ty v běžné distribuci méně viditelné. Kritika vyvrcholila odvoláním dlouholetého ředitele Moritze de Hadelna, na jehož místo nastoupil v roce 2001 Dieter Kosslick (s výraznou červenou šálou jako poznávacím znamením, kterou několik let neodložil) a začal festival měnit až do současné podoby.

Ta nezapře, že festival byl vždy více než jiné politicky zaměřený, což se projevilo například i v roce 1990, kdy přijal do hlavní soutěže dvacet let starý trezorový film Jiřího Menzela Skřivánci na niti - a ten také společně s filmem Costy Gavrase Music Box, který se zabýval důsledky fašismu, vyhrál.

Letos byla ukázkou politického gesta účast filmu Pardé íránského režiséra Džafara Panahího, který dostal Stříbrného medvěda za nejlepší scénář. Panahí je v Íránu v domácím vězení, má dvacetiletý zákaz činnosti, což Berlinale už dříve odsoudilo, a film natočil celý uvnitř své vily s minimálním štábem spolupracovníků.

Hollywood začal postupně z hlavního programu mizet, na jeho místo nastoupily z Ameriky filmy nezávislých tvůrců a těžištěm se stala kinematografie evropská, asijská, jihoamerická… Čím dál víc je zároveň Berlinale místem, kde se hrají filmy, které jiné než festivalové uplatnění nemají, protože z distribučního hlediska (počet diváků, tržby) by se jejich zakoupení limitně blížilo sebevraždě: jsou těžké a depresivní, v konkurenci Hobitů nemohou obstát.

Letos už takové filmy drtivě převažovaly, což nic nemění na tom, že mnohé z nich mají neoddiskutovatelné kvality, a diváci karlovarského i dalších festivalů je určitě uvítají.

A pořád je Berlinale velký festival, kam se sjíždějí nezávislí režiséři zvučných jmen, jako byli letos Steven Soderbergh, Gus Van Sant, oscarový Danis Tanovič nebo Bruno Dumont, i talentovaní nováčci. Navíc do Berlína jezdí obchodníci a distributoři z celého světa, aby na zdejším velkém filmovém trhu, kde je k vidění to, co divák hlavního programu nenajde, vyhlíželi svůj budoucí program.

Ke své slávě ovšem i Berlinale potřebuje hvězdy, a tak do programu - leckdy nejspíš dost klopotně - vybírá filmy, které sice požadavku nezávislosti a společenskopolitických témat, zkrátka nahlížení problémů a zoufalství celého světa i jednotlivých rodin odpovídají, ale velké hvězdy v nich z nejrůznějších důvodů hrají.

Letos tak byla v Berlíně například Juliette Binocheová, představitelka titulní role ve filmu Camille Claudel 1915, snímku těžce depresivního, z filmařského hlediska mistrovského, ale pro kina nepoužitelného. Binocheová je ve filmu nenalíčená a trvale utrápená, protože se celý děj odehrává v blázinci s velmi těžkými pacienty, ale na festivalu zářila úžasně. Nicméně navzdory jejímu skvostnému výkonu dostala Stříbrného medvěda neméně skvělá, ale ve světovém měřítku neznámá Paulina Garciová, která hraje ve filmu Gloria, jediném, který by se mohl hrát i v kinech s nadějí, že by pár lidí přišlo.

Podobně v ekologické agitce Zaslíbená země hraje Matt Damon (sám ho s kolegou Johnem Krasinskim napsal) a na tiskovce o něm řekl: „Je to film o americké identitě, kde se nacházíme, jaké faktory hrají roli při našem rozhodování. Hlavní sdělení se týká občanského zapojení. Zápletka s těžbou se k tomu dokonale hodila.“

Ethan Hawke a Julie Delphyová hrají v třetím pokračování série Richarda Linklatera Před půlnocí (předcházely filmy Před soumrakem a Před úsvitem), který je sice proti předchozím dvěma dost vyčpělý, ale Hawke i Delphyová fotografy a kameramany táhnou.

Zatímco v minulosti tedy Berlinale z velké části ukazovalo to nejlákavější pro kina, nyní je de facto symbolem současného obrazu světové kinematografie, která se stále výrazněji a takřka již neslučitelně dělí na distribuční a festivalovou. Uvidíme, jak se to s filmem obecně bude vyvíjet dál. Berlinale to nepochybně zachytí.