Podstatnou inspirací vašeho vypravěče jsou úvahy o německé frakci Rudé armády (RAF, Rote Armee Fraktion) a jejím boji proti establishmentu. Proč jste si to téma vybral?

Víceméně náhodou. Když jsem knihu začal psát, souběžně jsem se začal zajímat o historii RAF. Její základní půdorys měl být původně čistě privátní, nebo řekněme vztahový. Se způsobem řešení, s nímž Baader, Ensslinová a jejich pokračovatelé přišli, nelze souhlasit bez výhrad. Zajímavé na tomto řešení ale je, že jde o typ radikální volby, jak se odříznout od minulosti. Což se třeba tady u nás nikdy nepodařilo. Nelze srovnávat osud malé kolonie a světové mocnosti.

Nicméně můj zájem o RAF rezonuje s celkovou kritickou situací v Evropě, která je dnes jak ekonomicky, tak duchovně v hluboké krizi. Samozřejmě je otázka, jestli únosy a vraždy jsou šťastným způsobem řešení. Soudný jedinec automaticky dodá, že ne.

Jaký má význam, že zdůrazňujete, že první obětí byl předseda svazu průmyslu Hans-Martin Schleyer, důstojník SS, který se v roce 1943 stal v Praze vedoucím prezidia ústředního spolku průmyslu? Nechtěl jste připomínat nepříjemná fakta v době, pro niž pomalu začíná platit Werichův bonmot: Nepamatovat si. To je nejlíp placený?

V tom není hlubší úmysl, leda snad jako úvod do problematiky. Schleyer byl typickou obětí: bývalý nacista, který se v situaci, když se poměry v Německu začaly „amerikanizovat“, ihned dostal zpátky k moci. Je to sice logické, ale ne pro všechny přípustné. Stejně jako u nás byly veškeré mocenské špičky propojeny s KGB – a nikdo si netroufl proti tomu hnout prstem. Němci si troufli, a je otázka, jestli to na vývoji jejich dějin zanechalo stopu, či ne.

Vypravěč si často pouští dokument Rainera Fassbindera o RAF Německo na podzim z roku 1978. Režisér sám patřil k radikálním kritikům establishmentu, nedůvěřoval státním strukturám a jeho hrdinové zacházeli až k termínu fašismus, když hodnotili společnost a její měšťanské hodnoty. Co napověděl ten dokument vám jako autorovi?

Fassbindera mám zkrátka rád, protože je to člověk, který se poctivě utrápil, jestli se to tak dá říci. Pořád dokola reflektoval svoji situaci i poměry v zemi, až mu to splynulo a nedokázal s tím dál žít. Mám rád jeho filmy, protože jsou až na dřeň poctivé. No, a navíc v Německu na podzim přímo komentuje situaci z roku 1977, kdy Baader, Ensslinová a Raspe spáchali sebevraždu ve věznici s mimořádnou ostrahou…

…což se nikdy nepodařilo definitivně dokázat…

…což je de facto fuk. Jeho iritovala skutečnost, že bylo předem jasné, že budou tak či onak odstraněni. Dohnat někoho k sebevraždě v rámci totální izolace není nic těžkého, takže je vlastně jedno, jak to proběhlo. Důležité je, že to nejspíš nemohlo neproběhnout.

Odpor ke dnešní české konzumní i korupční společnosti řeší Evženův kamarád Pitvor cestou za oceán. Znamená to, že cesta úniku z domácího prostředí je řešením?

Jak pro koho, podle povahy. Někdo uteče, další zahrabe hlavu do písku, třetí se všechno snaží vyřešit přímo a nést případnou odpovědnost. Zmíněný Pitvor ale za oceán neutíká, odjel by tam tak jako tak za prací.

Hrdinové vašich próz bývají bez trvalejšího partnerského zázemí. Tady se vypravěč k přítelkyni Káje hlásí víc než jiní. Je to změna ve smyslu: ve dvou se to lépe táhne?

Sám sebe reflektovat donekonečna dokáže málokdo. Člověk má fungovat ve vztahu. Nejsem konstruktér schémat, píšu spontánně. Znám skvělé autory, kteří si, než začnou psát, nakreslí na papír pavouka vztahů, kdo s kým žije, kdo koho opustí a jak to zkrátka dopadne. Já to nedělám, ale tenhle román měl být a je hlavně o privátní zóně, abychom pořád neopakovali termín „vztah“.

Kritika ve vašich knihách se spíš týkávala doby bývalé, což v případě knihy a filmu O rodičích a dětech přineslo úspěch. Nyní jste trvalou nespokojenost rozšířil na dnešní republiku, kdy je možné za milióny koupit domek a pak zjistit, že na něj byla uvalena exekuce, byť list vlastnictví nic takového neuvádí. To je důvod, proč jste tak kritický?

Samozřejmě. Tady přece dochází k destrukci celé společenské vrstvy, ne-li k nevratnému celospolečenskému posunu. V tom je tahle doba na jednu stranu překvapivě ničivá a na druhou prudce zajímavá. Málokdo tuší, co bude za měsíc, neřku-li za rok.

Od literatury se dostáváme k reálné společenské situaci. Co vás štve nejvíc?

Naprostá degenerace osobního prostoru. Lidé nemají čas věnovat se jeden druhému, navzájem si sebe vážit, všechno jede podle zrychleného magazínového modelu. Není čas na lásku, což je děsivé. Netvrdím, že to tak cítí každý, já ano.

To ale není naše specifikum, řekl bych, že je to spíše rys postmoderní společnosti.

Jenže já nežiju v postmoderní společnosti, ale tady.

Dá se váš kritický pohled personifikovat třeba do pohledu na dva finálové prezidentské kandidáty, na jejich činy minulé i teprve tušené?

To jsme se dostali od knížky docela daleko, ale dobře. Ti dva lidé byli do dané situace dotlačeni nejen svými osobními mocenskými ambicemi, ale především mají za sebou brázdu plnou lačných investorů, obchodníků, šíbrů. V politice jde přece o majetek – nikdy to nebylo jinak. Nicméně to jako řadový občánek vidím tak, že si málokdo vzpomene, kdy byl naposledy hlavou státu v našem česko-moravsko-slezském prostoru kníže. Už je to dávno, a z čistě esteticko-etického důvodu by se mi líbilo, kdyby se jeden opět vyskytl. Jen tak pro změnu.