Hlavní obsah

James Patterson: Ať má děj spád a překypuje napětím

Právo, František Cinger

Americký prozaik James Patterson (1947) oslovil v roce 1997 celý svět knihou Sběratel polibků, jejíž příběh natočil režisér Gary Fleder s Morganem Freemanem v hlavní roli. Čtenáře dokázal získat i u nás, jeho thrillery vydává nakladatelství Alpress. Díky jeho spolupráci poskytl spisovatel Právu interview.

Foto: Foto Prodimedia.cz

Máme nad mnoha věcmi menší kontrolu, než by se nám líbilo, tvrdí James Patterson.

Článek

Česky nedávno vyšel detektivní román Pohlednice smrti, který jste napsal spolu se švédskou novinářkou Lizou Marklundovou. Proč jste se spojil právě s ní?

Ve Švédsku je natolik oblíbenou autorkou, že jsem měl chuť skloubit naše styly. Rád spolupracuji s jinými spisovateli. Sám jsem začínal v reklamě, která je vyloženě založena na spolupráci. Jsem tedy zvyklý pracovat s lidmi. Podle mě je důležité nechat vyznít silné stránky každého z nás.

Hodně jsem slýchal o Lizině psaní a věděl jsem, že ve Skandinávii má rozsáhlou základnu příznivců. Udělalo na mě obrovský dojem, když jsem si její knihy přečetl, a napadlo mě, že by bylo příjemné pustit se do nějakého thrilleru společně a třeba oslovit nové čtenáře. Myslím si, že výsledná kniha mluví sama za sebe, je to napínavé čtení.

Je vidět, že vás práce ve dvojici láká, zatím poslední kniha Zoo vznikla ve spolupráci s Michaelem Ledwidgem. Čím přispěl ke knize on?

Když s někým spolupracuji, vypadá to obdobně. Rád vyprávím příběhy a mám pořád moře nápadů. Napíšu detailní osnovu, jak se bude zápletka vyvíjet – může to být padesát až osmdesát stran. Podklady předám spoluautorovi, který osnovu rozvine. Potom se rukopis znovu vrátí ke mně a já ho trochu doladím. Snažím se, aby měl děj spád a překypoval napětím. Pak putuje rukopis zpátky ke spoluautorovi a zase ke mně. Můžeme si jej předat pětkrát i vícekrát. Nepřestanu revidovat a s pomocí spoluautora upravovat, dokud to není to pravé.

Říkáte, že jste pracoval v reklamě. Proč jste se rozhodl pro literární dráhu?

Vždycky jsem rád četl. Knihy pro mě v životě hodně znamenaly, díky nim se přede mnou otevřel svět, naučily mě spoustu věcí a poskytly mi zábavu. Chtěl jsem přinášet čtenářům stejnou radost. Nikdy jsem neaspiroval na uměleckého literáta, chtěl jsem čtenáře rozptýlit.

Měl jste jako čtenář oblíbeného detektiva?

Existuje celá řada kultovních literárních detektivů. V současnosti k mým oblíbencům patří geniální a zadumaný Harry Bosch od Micheala Connellyho.

Zvolil jste si jako hrdinu Alexe Crosse. Může jako psycholog poznat vrahovu psychologii lépe?

Přesně tak. Chtěl jsem vytvořit mnohostranného detektiva. Umí vyšetřovat, zvládne vraha pronásledovat a zatknout, ale také jsem chtěl, aby mohl nahlédnout hlouběji do zločincovy mysli. Dokáže objevit, co je pohání, a analýzou jejich chování se přiblíží vyřešení.

Mnohokrát jste řekl, že vás fascinuje spisovatel Márquez. Čím?

Sto roků samoty je moje absolutně nejoblíbenější kniha. Když jsem ji četl, blesklo mi hlavou, že takhle nikdy psát nedokážu. To ale nemusím, a toto poznání mi tak trochu pomohlo osvobodit se, abych mohl psát knihy založené na ději, jak to dnes dělám.

Myslíte, že člověk dokáže své přirozené násilí dávného lovce zkrotit?

Lidé se domnívají, že dokážou zkrotit spoustu věcí, které je těžké ovládnout, třeba životní prostředí a divoká zvířata. Myslím, že často máme nad různými záležitostmi menší kontrolu, než by se nám líbilo, a právě můj nový román Zoo, který ve Spojených státech vyšel v září, je dobrým příkladem toho, jak se nám tato kontrola může vymknout z rukou a jak otřesné následky to může mít. Tato kniha představuje odchylku od mé tvorby. Psaní na zcela odlišné téma jsem si ale opravdu užil.

Reklama

Výběr článků

Načítám