Článek
Stanislav Kolíbal na ní demonstruje a zdůrazňuje souvislosti své tvorby, ukazuje nejnovější práce, nebo realizuje některé ze svých starších návrhů pro architekturu, existujících dosud jen jako modely. V rozsáhlé expozici tak představuje svoji tvorbu z let 1956–2012 a ukazuje i řadu děl, která se ztratila na zahraničním trhu nebo dosud nebyla v Česku vystavena.
Jeden z nejvýznamnějších českých sochařů původně vystudoval užitou grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a scénografii na pražské DAMU. Dnes patří k málu českých výtvarných umělců, kteří se prosadili v zahraničí.
Vystavoval v nejznámějších světových galeriích, například v MoMA nebo Guggenheimově muzeu v New Yorku či Centre Pompidou v Paříži. Jeho dílo je zastoupeno v řadě veřejných i soukromých sbírek, v londýnské Tate Gallery, newyorském Metropolitním muzeu nebo vídeňské Albertině. V roce 1990 byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze, kde vedl ateliér Sochainstalace. Podílel se také na koncepci velkých zahraničních výstav nebo expozic Národní galerie v Praze.
Jeho nejnovější výstava Jiný svět představuje objekty, reliéfy, plastiky, kresby a akvarely. „Pojmy jako objekt nebo instalace, které dnes běžně užíváme, jsou výsledkem pozoruhodného procesu, který Kolíbal systematicky a po svém rozvíjel už od 60. let minulého století,“ říká kurátor výstavy Martin Dostál.
„Na první pohled jde o vrcholně modernistického, abstraktního umělce. Jenže Stanislav Kolíbal se paradoxně svojí tvorbou, její modernistickou řečí, vyjadřuje také k základním otázkám bytí a v posledních více než dvaceti letech i k otázkám harmonie a nesouladu. V jeho díle tak dochází k syntéze formálních i obsahových hledisek a právě tímto až krystalicky filozofickým kontextem se v proudu nejavantgardnějších světových umělců významně liší,“ vysvětluje Dostál, který považuje Kolíbala za patrně nejvýznamnějšího českého umělce tvořícího po roce 1945.
Dodává, že výstava má ambice ukázat prolínání postupů, které sochař syntakticky rozvíjí po celý život. „Má štěstí, že jazyk, kterým se vyjadřuje, má silnou potenci. Může procházet přes desetiletí a stále máme před sebou aktuální umění.“ Stanislav Kolíbal se expozicí na Pražském hradě v první řadě vrací k výsledkům své neúspěšné účasti v soutěži na výzdobu nové budovy československého vyslanectví v Brazílii v roce 1963.
Celoživotní příklon ke geometrii
Pro Jízdárnu nechal ve zvětšeném měřítku vytvořit úsek jednoho z navrhovaných nástěnných reliéfů, v němž spatřuje začátek svého celoživotního příklonu ke geometrii.
Jedním z úkolů této soutěže byl i návrh dělicí stěny, pro niž vytvořil motiv skládající se ze čtvrtkruhů a půlkruhů. Ten dosud existoval pouze v malé papírové podobě, dokonce tak byl i vystaven v Galerii Sklenář, kde měl demonstrovat spojitost se současnými Černými reliéfy.
Avšak teprve nyní v Jízdárně, realizován ve větším měřítku, podle autora nejlépe ukáže spojitost této koncepce s další tvorbou. „Proto jsem do blízkosti tohoto návrhu umístil sochu, kterou nazývám Labil. Tvoří ji čtyři polokoule, které se vzájemně opírají, čímž vzniká zdánlivá stabilita. Stačí, aby se jedna z nich pohnula, a všechno se zřítí. To se mi zdálo být obrazem našeho bytí, obrazem toho, co se v životě tolikrát stává a opakuje,“ vysvětluje Kolíbal.
Na jeho tvorbu měl velký vliv americký umělec Alexander Calder, s jehož dílem se seznámil na konci padesátých let: „Okouzlilo mě, že jeho socha nemá hmotu, kterou lze sekat a odlívat, že může třeba viset… Tento princip mě oslovil a stal se mi blízkým. U kolegů své generace jsem se ale setkával s tím, že to vůbec nedokázali pochopit! Přitom ne vždy objem rozhodoval v sochařství, jsou celé periody, epochy, kdy rozhodoval obrys!“ Právě toto jsou podle jeho slov počáteční impulsy, které ho pak doprovázely celý život.
Za mimořádnou poctu a štěstí pak považuje skutečnost, že byl v roce 1994 vybrán Calderovou nadací k sedmiměsíčnímu pobytu v jeho ateliéru v Saché ve Francii, a že o několik let později měl příležitost instalovat výstavu tohoto známého sochaře a výtvarníka v Paříži.
V současné době se věnuje Černým, Bílým a Šedým reliéfům, s nimiž se divák může seznámit také v Jízdárně. Bílé reliéfy, z nichž byly k vidění jen dvě malé ukázky, tu dokonce představuje v celém cyklu.