Článek
Země česká, domov Tvůj! je váš třetí celovečerní dokument. Proč jste zvolil právě téma, které si již globálně vyzkoušel jako producent Ridley Scott s filmem Life in a Day (Život v jednom dni)?
Přemýšlel jsem, jestli neudělám hraný film, ale neměl jsem vnitřní jistotu, jestli tomu chci věnovat další dva tři životy. Když jsem ale dělal před dvanácti lety svou knihu Jeden den v životě České republiky, už tenkrát jsem si říkal, že by bylo skvělé, kdyby se to téma natočilo. Jenže tehdy byly digitální možnosti skoro nulové.
Ještě víc mi tuhle myšlenku přiživoval fotografický projekt Week of Life, který jsem založil v roce 2009 a který dnes zahrnuje 44 zemí. Když ale před dvěma lety přišel Ridley Scott s filmem o jednom dni v životě planety, byl jsem z toho přejetý, protože ten nápad jsem měl dávno. Pak jsem se na něj podíval a zjistil, že i takoví mistři jako Ridley Scott nebo režisér Kevin MacDonald můžou udělat chybičku.
Jakou?
Jejich film je nádherný obsahem, je velkolepý a fenomenální tím, že zahrnuje celou planetu. Ale to je jeden z největších problémů. Kdyby jej udělali třeba o Americe či Japonsku, bude mít větší sílu a výpovědní hodnotu, protože v jejich experimentu nebylo v určitých chvílích jasné, jestli jste v Peru, Egyptě, nebo v Německu.
Člověk se ztrácel v sekundových záběrech ze zemí, které vůbec nezná, a tím se vypařila i interakce mezi divákem a celou myšlenkou. Navíc si vybrali sobotu, a ta tolik nevypovídá o lidském životě jako všední den. Film byl vizuálně krásný, ale zdaleka nesdělil to, co se od něj a jeho tvůrců dalo očekávat. Tak jsem se rozhodl, že do toho půjdu a jako první na světě udělám dokument o jednom dni jedné konkrétní země, na kterém se budou podílet i sami občané.
Čím se bude váš dokument lišit?
Bude to o zemi, ve které žijeme, bude to film o nás a našich radostech či vrtoších. Místo soboty jsme vybrali pátek, protože je to pracovní den a zároveň malá sobota. Další věc je, že příspěvky nenecháme jen na „obyčejných“ lidech, ale přizval jsem i profesionální kameramany, a k tomu všemu máme produkci.
Autory bych mohl rozdělit do tří skupin – první je štáb devíti kameramanů, kteří pojedou dvacet čtyři hodin na doraz, druhý štáb je asi padesát lidí z projektu Week of Life, kteří jsou skvěle „vycvičení vojáci“ a přesně vědí, jak se to dělá, a třetí je jakýkoli občan nebo obyvatel této země. To je koření, na něž se nejvíc těším, protože nikdo neví, co přijde.
Zajímavé je, že plánujete zařadit čtyři konkrétní příběhy. Můžete z nich něco prozradit?
Ti lidé se nám ozvali sami, jejich zpovědi, alespoň podle toho, co nám říkali, budou velmi otevřené. Jeden je dojemný příběh krásného inteligentního muže, který má několik dětí. A my postupně zjišťujeme, že on všechny ty čtyři děti porodil ještě jako krásná žena. Víc ale prozrazovat nechci.
Co si od filmu slibujete?
Že se dozvím něco nového o zemi, kterou mám rád a na kterou jsem hrdý. I když s tou hrdostí je to u českého národa komplikované až kontroverzní. Dáte si třeba českou vlajku na triko? Pravděpodobně ne, nejsme k tomu tak vychovaní. Zvláštní fenomén souvisí i s tím, že se český úspěch většinou koná za hranicemi – Kundera, Forman a pochopitelně hokejisté i fotbalisté.
Když vyhrávají, jsou to borci, ale už po týdnu na ně lidi nadávají, jací jsou to machýrci v naleštěných sportovních kárách. Jsme krásný, ale tragikomický národ. Sympatické ale je, že se z ničeho nepoprdíme a nebereme se tak vážně, máme specifický humor i zlaté ručičky a dokážeme vykličkovat z neuvěřitelných situací.
Myslíte si, že dokážete tohle všechno obsáhnout?
Moc si to přeji, ale musí se zapojit hlavně lidé. Bez jejich názorů a příběhů to nebude ono. Sama cítíte, že se nacházíme v zajímavém roce, někteří říkají, že posledním. Ale to je hloupost. Nálada lidí je vyhrocená a něco se láme, hlavně v lidech. Takže bych všechny vyzval: Nebojte se, otevřete se a natočte příspěvek o tom, co vám leží na srdci. I kdyby obsahem mělo být, že vás něco trápí nebo že u vás ve vsi je nuda jako řemen.