Článek
Lůno je film o lásce, hlavní hrdinka se po smrti svého partnera rozhodne pro umělé oplodnění za pomoci klonování lidské DNA. Je genetická reprodukce téma, které vás osobně zajímá?
Zajímá mě to hodně, ale ne z biologického hlediska, spíš jako otázka identity. Myslím, že některé vztahy, vzájemná přitažlivost, se do člověka mohou zapsat tak silně, že se jich nikdy nezbaví. Je to vlastně film na téma „ani smrt nás nerozdělí“.
Jak se shánějí peníze na takový koprodukční německo-maďarsko-francouzský film, natočený v angličtině?
Se mnou je to tak, že mám vždycky připraveno deset, někdy také třicet projektů, některé i v angličtině. Ale vždycky jsem měl problém, že sice mohu anglicky psát, ale neumím v angličtině točit. Přesto jsem po tom moc toužil, a když se naskytla možnost natočit Lůno, neodolal jsem a přistoupil na kompromisy, které u koprodukcí, kde je mezinárodní tým, vždycky musí být. Nakonec ale nebyly o nic větší než kompromisy, které jsem musel dělat u maďarských filmů – tam zase byly finanční.
Co chystáte dalšího?
Už mám skoro natočený film na cikánské téma, až se vrátím, uvidím první verzi a příšerně se bojím, protože by to měl být úplně jiný film než ty dosavadní. Když jsem totiž točil před sedmi lety Dealera o mladých narkomanech, myslel jsem, že to bude realistický, sociologický film. A když jsem ho sestříhal, s překvapením jsem zjistil, že mi z něj vyšlo spíš dílo o spiritualitě než o drogách. I v dalších filmech jsem bloumal ve svém vnitřním labyrintu, zabýval se svými démony. Teď jsem vyšel ven, zjistil jsem, že je krásně, svítí sluníčko, a žádné démony v sobě nevidím. O to víc jich ale vidím ve společnosti.
Romská problematika je jedním z nich?
Určitě. V Maďarsku už dva roky zažíváme útoky na Romy, sériové vraždy, zápalné bomby, střílení. Já jsem po Lůnu až zoufale toužil natočit film o maďarské současnosti, a tyhle hrůzy se – bohužel – až příliš hodí k tomu, ukázat jejich prostřednictvím stav celé maďarské společnosti. Takže to bude dokumentaristicky natočený malý film – samozřejmě kompletně s cikánskými neherci. Byl to mimochodem úžasný zážitek, získal jsem mezi nimi přátele.
Jenže jste je vytáhl z mizérie jejich života, na čas jim „dopřál“ něco jiného, lepšího. Co až se budou muset vrátit?
To mi připomínáte něco, čeho se už teď začínám bát. Zatím se tím ještě nemusím zabývat, máme před sebou ještě pár dotáček, ale pak to přijde. Dobře mi z toho není.
Byl jste členem poroty na festivalu, kde se hrají i studentské filmy, přitom sám jste žádnou filmovou školu nestudoval. Měl jste někdy pocit, že vám to chybí?
Já jsem v mládí považoval školy za vytříbené týrání dětí. Myslím, že to záleží na povaze – ta moje se školství dost vzpírá. Takže jsem se učil za pochodu, dělal jsem u filmu a v televizi nejrůznější pomocné práce. Ale pak se mi najednou studovat zachtělo, moc jsem o to stál. Jenže už jsem měl něco vlastního za sebou, a když jsem si podal přihlášku na vysokou, řekli mi, že už by mi neměla co dát. Byl jsem tenkrát strašně zklamaný, ale potom jsem byl zase rád, že jsem ty roky neztratil. Jenže teď mě to asi doběhne.
Snad nemáte pocit, že byste ke svým šestnácti cenám včetně těch z Berlinale, Locarna nebo Mar del Plata najednou potřeboval diplom?
Já ne, ale maďarská byrokracie ano. Vládnoucí politická strana Fidesz vymyslela, že každý, kdo pracuje v showbyznysu, musí mít odpovídající vzdělání, a to i zpětně. Zní to neuvěřitelně, ale problémy s uplatněním teď mají i nevystudovaní skvělí staří herečtí bardi.
Navíc se v Maďarsku znova rozpoutala ta stará trapná diskuse, jestli se mají točit umělecké nebo divácké filmy. Souvisí to s Fondem kinematografie, jehož pětičlenná komise rozhoduje, na co půjdou peníze, a kterou ovlivňuje silná scenáristická lobby. Ta prosazuje, že každý film, který se bude točit, musí mít nejdřív důkladný scénář. Přitom je známo, že největší díla maďarské kinematografie mívala pěti až desetistránkové scénáře…