Článek
Svůj doprovodný All-Starr Band jste již představil v mnoha proměnách. Která z nich byla nejbližší vašemu srdci?
Víte, na to není možné přesně odpovědět. Každá měla něco do sebe. Blízká mému srdci ale byla třeba první sestava. Vznikla náhodou. Seděl jsem doma, přemýšlel, co budu dělat, a najednou zazvonil telefon, že mi Pepsi Cola nabídla sponzorské peníze a jestli bych chtěl jet na turné. Neměl jsem zrovna kapelu, tak jsem zavolal kamarády Joea Walshe, Dr. Johna, Billyho Prestona, Levona Helma a Nilse Lofgrena a zeptal se jich, jestli by se mnou v létě chtěli jet na turné. Věděl jsem, že při koncertech nechci být celou dobu vepředu a táhnout každou písničku. Chtěl jsem si dělat své věci a užívat si hraní s ostatními. Takhle to v roce 1989 vzniklo.
Byla to tehdy početně dost vydatná kapela…
Poprvé nás bylo na pódiu tolik, že to bylo jako Ringo a All-Starr Orchestra. Muselo nás tam být snad devět. Občas nás ale bylo jen šest, to přišlo v nultých letech. Jedna z nejlepších sestav byla Jack Bruce, Peter Frampton, Gary Brooker, prostě anglická parta. Sešla se v letech 1997 až 1998. Dal jsem vždycky dohromady ty největší hvězdy, jaké jsem právě mohl. Nyní mám Richarda Page z Mr. Mister, Garyho Wrighta, Edgara Wintera a z druhé strany Ricka Derringera a Wallyho Palmara z The Romantics. Je to směska, ale funguje. Bubnovat bude Greg Bissonette.
Kdy jste naposledy byl na evropském turné?
To už je dlouhá doba, tak patnáct let. Nyní ale jedeme i do některých zemí, kde jsem nikdy předtím nebyl. Po šesti koncertech ve Spojeném království pojedeme do Francie, Maďarska, České republiky, Itálie, Německa, Rakouska. Je to dlouhé turné.
Jaké písně na něm budete hrát?
Jako obvykle budu hrát dvanáct písniček svých a dalších dvanáct zahraje zbytek kapely. With A Little Help From My Friends, Yellow Submarine, Photograph, It Don’t Come Easy a Boys musí být. A obvykle dáme i jednu nebo dvě písně z nového alba.
Kterou ze svých skladeb máte nejraději?
Photograph, ta je velmi povedená. Napsal jsem slova, melodii, refrén, tři verze. Nikdy jsem ale nevěděl, kdy přestat, a tak ji pro mě dokončil George Harrison. Vyšla na mém albu Ringo v roce 1973. Někdy se mi stává, že píšu dlouhé skladby. Dokonce jsem napsal jednu o sedmdesáti verších. Nemohl jsem zkrátka přestat. Dal jsem ji pak Harrymu Nilssonovi a ten ji pro mě zkrátil na třiadvacet veršů.
Odkud berete inspiraci?
Od boha.
Jste věřící?
Ne, ale věřím v boha. Svého vlastního. Když se řekne bůh, je to prostě atmosféra. Můžete sedět, na něčem pracovat a najednou vás napadne věta. Mám na jejich zapisování notýsky. A pak je z té věty písnička. Tak to začíná. Nyní si navíc můžu díky svému iPhonu něco nazpívat kdekoli jsem. Je zajímavé, že nejprve píšu refrén, trochu si s ním pohraju, a pak ho s jinými autory proměním v písničku. Rád trávím čas s muzikanty. Většinou něco vznikne.
Máte ještě hudební sny?
Už ani ne. Ve třinácti jsem snil o tom, že budu bubeník. Trvalo pět let, než jsem získal první bicí soupravu. Nejdřív jsem si jednu vyrobil z plechovek na sušenky a kousků dřeva. Potom zemřel někdo z rodiny mého otčíma Harryho, náhodou to byl bubeník, a pozůstalí prodávali jeho bicí za dvanáct liber. Byly by to mé první opravdové bicí. Nemohl jsem je ale celé převézt autobusem a neměl jsem auto, tak jsem si domů přivezl jen jeden buben. Začal jsem na něj hrát, pak jsem začal hrát rock a skončilo to u Beatles.
Když lidé slyší Ringo Starr, myslí na The Beatles. Bojujete s tím?
Už je to v pohodě, nebojuju s tím. Je sice otrava, když mám novou desku a druhá otázka v rozhovoru k ní je, jak se má Paul McCartney. To se ale nedá nic dělat. Nikdy jsem nepožádal své agenty, aby novináře upozornili, že se mě na to nemají ptát. Vždy jsem byl otevřený. Můžete se mě zeptat na cokoli a já buď odpovím, nebo ne.
Jste si s Paulem McCartnyem blízcí?
Jsme si blízcí tak, jak zrovna chceme. Jsme poslední dva z Beatles, i když on si rád myslívá, že je jediný… Jsme nicméně dva, kteří tím vším prošli. Je hostem na mé poslední desce Y Not, já jsem zase na několika jeho nahrávkách. Je hodně na cestách a já dělám své věci, ale když jsme poblíž, vždy se zajdeme pozdravit.
Bavili jste se někdy o tom, že byste spolu nahráli celou desku nebo jeli na turné?
Ne, to ne. Co se turné týká, pokaždé, když jsem se ho zeptal, jestli se nepřipojí k All-Starr Bandu, řekl, že má moc práce. A to jsem mu nabídl, že bude na koncertech moci zahrát dvě své písničky…
Co vás žene na cesty?
Hraní. Pocházím z éry klubů. Na nové desce zmiňuji Iron Door, což je liverpoolský klub. Vždy jsem miloval hraní v Liverpoolu v klubu Empire. Brian Epstein, manažer Beatles, nás tam dostal, aby nás pozvedl. Líbilo se mi tam.
Žijete v Londýně a na cestách. Chybí vám rodný Liverpool?
Liverpool je Liverpool. Miluji tamější humor, rozumím mu, znám ho. Mám tam celou rodinu, vyrostl jsem tam. Ale už nejsem dítě, musím se pohnout. To je prostě vývoj. Jezdil jsem tam častěji, když byli ještě máma a nevlastní otec naživu. Teď jsem tam nebyl od roku 2009.
Co vám ještě zbývá v životě dosáhnout?
Být lepší, víc milující lidská bytost. Hudebně si chci užít skvělý večer na pódiu se skvělými muzikanty. O tom to je.
Jak relaxujete?
U večeří a filmů. Také procházkami v polích. Jsem celkově poměrně uvolněný.
Myslel jste někdy na to, že skončíte?
Před dlouhou dobou jsem o tom uvažoval. A po každém turné si řeknu, že jdu do důchodu. Teď na něj ale nemám pomyšlení.
