Kabát v zákulisí: zatracený šroubek, Jackson a Columbo

„Některé trvají i dvě hodiny, ale tahle byla kratší. Přišlo méně lidí, takže bylo hotovo asi za čtyřicet minut,“ říká bubeník Radek Hurčík, kterému málokdo řekne jinak než Hurvajs.

Vypráví také, jak měl před pár lety problémy se zády a myslel, že se bolestí pomine. Pak ale přišel chirurgický zákrok a vše se dalo do pořádku. Dnes ho záda pobolívají jen symbolicky a v zásadě s nimi jako bubeník – čili ten, kdo je dost namáhá –  problém nemá.

Spí se v plzeňském Parkhotelu. Ty dvě noci tam bydlí úplně všichni a i díky tomu funguje soudržnost kapely s týmem. Aby se muzikanti, technici, zvukaři, osvětlovači, ochranka i manažeři mohli chovat jako rodina, musí tou rodinou fakticky být. A tak je v každém městě těch šestapadesát postav ubytováno pod jednou střechou.

„Někde máme nabídky na luxusní ubytování, ale je tam málo míst. To odmítáme, protože chceme být pohromadě. Jdeme raději do něčeho trochu horšího, ale kapacitně dostatečného,“ říká manažer Radek Havlíček.

Pódium se staví den před koncertem. Když parta mládenců, v níž každý ví, jaký díl z konstrukce kam patří, mákne, je v noci postaveno. Na scénu se pak zavěsí světla a zvuková aparatura, do ní se ponoří pyrotechnická děla, vše se zprovozní a jde se spát.

Spolu s techniky přicházejí v den koncertu ráno jako první hoši z Embassy. Před časem se počítalo s tím, že Kabát doprovodí coby předskupina. Kruhové pódium ale nic takového neumožňuje, viděli by je pouze diváci z jedné strany.

„A tak jsme tu jako technici,“ usmívá se Marcus Tran, zpěvák a kytarista. „Dopoledne uděláme první zvukovou zkoušku, naladíme nástroje a nachystáme všechno pro to, aby si Kabát mohl odpoledne udělat svou zvukovku v klidu. Aby to bylo jednodušší, naučili jsme se jejich písničky. Hrajeme Banditi di Praga, Dole v dole, Burlaky a další. Kdo jde kolem haly a slyší to, má možná dojem, že zkouší Kabát.“

Ten má ale nástup až ve dvě odpoledne. V první linii přijíždějí do plzeňské haly Špalek, Hurvajs a Krulich, za nimi pak Vojtek a Váňa. V dobré náladě, přirozeně. Zdraví se s techniky, vtipkují a Špalek si zkusmo vyběhne na nejvyšší místo v hale, aby se pak zadýchaný vrátil a ostatním s lehounkým úlekem sdělil, že je to „fakt vejška“.

Netuší ještě, že za pár minut jeho i další čtyři poženeme do schodů znovu, abychom udělali pěknou fotografii s dominantním pódiem v pozadí.

Krátce po čtrnácté hodině nastupují na scénu. Technici jsou na místě, ti zvukoví mimo pódium, ostatní přímo v jeho útrobách. Vše je připraveno a možná není náhoda, že v ten moment doráží do haly Panki, jeden z manažerů formace. Ten Panki, o jehož světlech zpívá Kabát v písničce Banditi di Praga. „A světla pana Pankiho k šapitó zamíří…“

Zkouška trvá necelých třicet minut. Zazní čtyři kousky a po každém je krátká pauza, aby si muzikanti stačili vyměnit technické poznatky se zvukaři a dalšími lidmi z doprovodného týmu.

Vojtek zpívá na půl plynu, Špalek a Váňa pozorně sledují kvalitu zvuku na pódiu a Krulich si na chvíli sedá na židli, protože ho po mnohadenním zápřahu už trochu bolí záda.

Jestliže dosud proběhly všechny zkoušky v podstatě bez potíží, v Plzni se jedna objevuje. Hurvajs, který sedí pod zrcadlovou koulí a lá diskotéka osmdesátých let, hlásí, že na něho spadl šroubek. Chvíli se řeší, odkud, načež Vojtek nabízí hrůzostrašný scénář o tom, že se možná povoluje diskokoule a během koncertu Hurvajse nemilosrdně usmrtí. Všichni to přejdou smíchem, jen Hurvajs s menším.

„Kdo ví, jestli ten šroubek nespadl z něho,“ uzavřel problém manažer Havlíček a tvářil se, jako by přesně věděl, proč to říká.

Po zvukovce nastává nejnudnější část dne - čekání na koncert. „Zvukovka končí v půl třetí a my do sedmi, kdy odjíždíme z hotelu do haly, nemáme co dělat. Viděli jsme už díky tomu spoustu dílů inspektora Columba, To je vražda, napsala a podobných seriálů,“ konstatuje Váňa a je na něm vidět, že se zpátky na hotel opravdu netěší.

„A máme z toho proleženiny,“ popíchne kapelu Špalek a dodá, že turné je pro něho dovolená, protože na něm dělá, co ho baví.

„Máme pozorné fanoušky,“ nakloní se ke mně Vojtek. „Všimli si, že v písničce Bum bum Tequilla už nezpívám Majkl se nám rozpadá, ale Majkl se nám rozpadl. Teď se to řeší na internetu.“

Na to konto oba ve svém hlubokém nitru vzpomeneme na zesnulého Michaela Jacksona. Neříkáme to ale nahlas, protože na bigbítovém koncertu se to nehodí.

Kapela odjíždí na hotel a v hale se pomaličku stavějí na svá místa lidé z ochranky, zdravotní služby a pořadatelského týmu. Někteří jezdí s kapelou celé turné, jiní se najímají v místě konání koncertu.

Diváci jsou vpuštěni přesně v šest, podle plánu. Ti dychtivější vbíhají do haly s nadšeným výrazem ve tvář a zaujímají místa u kovových zábran pod pódiem. Nelze je umístit do jediné věkové kategorie: přední řady totiž patří teenagerům, střední generaci i zasloužilým rockerům, vše v provedení dámském i pánském.

Jak tak ledabyle postávám u pódia a pozoruji cvrkot, za zády se mi ozve hluboký mužský bas: „Budeš tady stát furt?“

Asi padesátileté plnoštíhlé „máničce“ s podobně vyhlížející dcerou po boku mile odpovím: „Ne, ne, já se posunu.“ Oba se zato usmějí a žádostivým pohledem mě vyzvou, abych se odporoučel hned. Ten flek, na němž stojím, se jim bezesporu líbí a soudí, že z něho uvidí nejlépe. Na odchod mě zasypou párem upřímných díků.

Koncert začne ve čtvrt na devět a my ještě spěcháme vyfotit Kabát pár vteřin předtím, než vystoupá na pódium. A pak… „Banditi di Prág“. Je plno, hala nadšeně bouří a reflektory to perou do pěti párů muzikantských očí na obrovském monstru v jejím srdci.