Článek
Hra je to prazvláštní. V Británii se přou, jestli rodák ze sídla nedaleko Leedsu, který ale studoval v Dublinu, blízký kamarád Jonathana Swifta, byl Angličanem nebo spíše Irem. A je to prý nakonec Angličan irského duchovního projevu, protože nemrava.
Rozněžnělé vztahy
V Česku zase není jasné, jestli může být ostravská premiéra označena za českou. Velkolepost se hrála jen jednou, ve Zlaté kapličce v roce 1967 s podstatnou autorskou úpravou Karla Michala, který se aktualizací hlásil ke spoluautorství.
Ostravská verze má k dispozici kongeniální překlad Jiřího Strnada. I s parafrázemi: "Když jsem já jel tou londýnskou branou, dívaly se dvě šlechtičny za mnou - a volaly Philfulle, my jsme švarné břehule..."
Strnad jedinečně vystihuje sebevyvvolené jedince. Jazyk a diplomatické fráze střídá pavlač, čemuž se my, znajíce naše vztyčené prostředníky a jedničky volbami vyvolených, divíme jen málo.
Jako by Congreveho dialogy byly stvořeny z aforismů a sentencí, v nichž pointy stojí v záměrné opozici k obsahu replik. Fainall (František Strnad): „S dojetím pozoruji, že váš něžný vztah ke mně se nijak nemění. Je stále plný hlubokého odporu.“
Jde o dědictví po stále ještě křepké a vitální Lady Wishfortové (Veronika Forejtová), ve skutečnosti o provokativní vztahy mezi pohlavími. Sympatické je na autorovi, který napsal Velkolepost vyvolených v prvním roce 18. století, že ženy obdařil vytříbenou duchaplností a feminismem dominujícím nad maskulinní živočišností: Fainallová (Pavlína Kafková): „Chlap není nic než zvíře. Dokud nás miluje, chová se jako obtížný hmyz. A když nás opouští, chová se jako krysa.“
Pokrok se nedá zastavit
Velklepost vyvolených je kostýmní exhibicí Elišky Zapletalové na scéně Martina Víška. S excelentními výkony Jana Fišara v postavě takřka donkichotského rytíře smutné postavy Sira Philfulla, ale má to pěkně spočítané, skoro jako Falstaff, a Vladimíra Poláka v roli jeho nevlastního mladšího bratra Witwouda.
Klimsza má smysl pro jemné akce v konverzačně ekvilibristické komedii. Až z toho místy mrazí, jak se korupční, milostné a politické skandály staré Anglie podobají těm našim. Jak předpověděl Petulant (Robert Urban): „Za dvě stě, tři sta let… budou se nenávidět, okrádat, podvádět daleko důvtipněji. Pokrok se nedá zastavit.“
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava - William Congreve: Velkolepost vyvolených. Přeložil a upravil Jiří Strnad. Režie a výběr hudby Janusz Klimsza, dramaturgie Klára Špičková, scéna Martin Víšek, kostýmy Eliška Zapletalová. Premiéra 27. ledna 2011 v Divadle Antonína Dvořáka.