Hlavní obsah

Prozaik Oto Linhart: Naděje možná spočívá v práci na sobě

Právo, František Cinger

Spisovatel Oto Linhart vydal humoristický román Potížista a v rozhovoru objasňuje detaily vzniku knihy, která se zabývá světem reklamy a médií.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Otto Linhart je autor šesti prozaických knih.

Článek

V románu Potížista, až haškovském pohledu na dnešní management v oboru reklamy, jste si vytvořil nadnárodní firmu Pasta, s. r. o. Proč právě špagety?

Chtěl jsem něco dostatečně běžného, s čím se setkáváme každodenně. Ale nepsal jsem o reklamním světě jako takovém. Mluvil jsem o dnešku. Vybral jsem si jeden zástupný mikrokosmos, ale ono je to všude kolem nás. Prolezlo to do všech oblastí života. Žvatlá to na nás, a přitom nás to zotročuje. Nasládlé úsměvy jsou stále širší. A proč špagety? Vždyť už se nejvíc blábolí právě o jídle.

Není „ředitelka lidských zdrojů“ Zuzana jen další fází vývoje vašeho hrdiny z knihy Kudrnáč má své dny z roku 2002?

Možná v něčem ano. Každopádně tato hrdinka, nebo spíš antihrdinka, je symbolem něčeho, co je stejně pokrytecké jako dřív, jen s opačným znaménkem. Takový ten hurá gender a strašidelná korektnost, která nás zabíjí. Volá se: Dejme ženy na vedoucí funkce, budeme se líp chovat. Vnesou tam empatii, něhu, nebudeme na sebe křičet.

Třináct let jsem ve velkých firmách působil a musím říci, že jsem to moc nepozoroval. Velmi často tam nevnášely empatii, ale spíš neférovost a záludnost. Co se dřív vyříkalo, třeba i vykřičelo na představenstvu, se náhle řešilo v kuloárech…

Říkáte, že onen pseudogender vidíte všude?

Když se třeba podíváte na politickou scénu, slyšíte: Vyhrňme si rukávy, pusťme se do toho! Je to hezky svazácké a dnešní natlakované „holčičky“ to mají hodně rády. Ale o co jim jde, poznáte až za čas. I Zuzana je klasickým zástupcem téhle pokryteckosti. Má navrčených tolik nádherných hesel! Věří jim snad? Na druhou stranu musím říci, že dneska to má nezralý člověk hodně těžké.

Jak se vyznat v houštinách marketingových proklamací, právních kliček, absurdních soudních rozsudků? Jako by se někdy vytrácelo úplně základní vědomí toho, co je dobré a co špatné. A to nemluvím o Češích, já mám Čechy moc rád. Mluvím o chuti být vnitřně svobodný. Málokdo to doopravdy chce, ono je to pracné a vždycky jenom na chvíli.

Feministky vás asi nebudou mít rády…

Určitě, ale já se vysmívám i mnohým jiným partičkám, třeba ochráncům životního prostředí. Pro mě je frajerem ten, kdo jen tak vyčistí potok za chalupou, kdo začíná u sebe. Je to samozřejmě těžší než založit dotovaná sdružení, vyvolávat hesla, věšet se na komíny. To je ovšem víc vidět, jsou z toho také peníze a ega se lépe polechtají. Literární pseudosvět, který jsem vytvořil, může být myslím plátnem, na kterém se tyhle dnešní legrace krásně promítají.

Onen prvek humoru, chuti se zasmát je pohled na život, nebo akt zoufalství?

Doufám, že dneska už pohled na svět. Možná v tom kdysi trochu zoufalství bylo. Doufám, že se člověk vyvíjí, nejen stárne, ale i moudří, alespoň trošičku. Humor, jak říkal Breton, je aktem vysokého zasvěcení. Pokud se něčemu smějeme, už je to spíš naše než ďáblovo.

V souboru povídek Zavři oči a leť jste se před šesti lety docela seriózně zabýval zrodem „nové divokosti, se kterou si nikdo neví rady“, pro niž je důležitý jen úspěch, sociální status, bohatství. Získal jste pocit, že tudy „cesta“ nevede?

Ten pocit mám, jinak bych nepsal. Nerad bych ale vystupoval jako člověk, který si myslí, že být chudý a nemocný je lepší než být zdravý a bohatý. Všechno je otázkou míry. Nová divokost, o které jsem psal, je tu pořád, jen bere na sebe stále grotesknější podoby. Dnešní doba je pro hodnotovou orientaci stále složitější a udržet si integritu vlastní osobnosti je těžké.

Kde vidíte naději? Říkáte, že přetvářka není jen českou záležitostí.

Naděje je snad v člověku. Jak se říká: Když je žák připraven, učitel přijde. Není pravda, že všichni politici jsou lotři, všichni bankéři kradou, všichni alternativci jsou zajímaví pašáci. Všude jsou dobří, kvalitní lidé i naprostí pitomci. Naděje možná spočívá právě v práci na sobě. Buď v určité situaci obstojím, nebo ne.

Dnešek dává šanci, že když budu chtít, tak si vlastní prostor najdu. To je na něm přes všechny výhrady ohromující. Ale je třeba dávat si pozor. Držet si od těla reklamu. A také média, což je víceméně to samé. Možná se zkusit vrátit k úplně elementárním úvahám typu: Je právě tohle pro mě ještě dobré, nebo už špatné? Co se mnou tohle moje rozhodnutí udělá? Zkusit poslouchat své vnitřní hodiny, pokud tedy nemají ještě utrhané nebo docela pokroucené ručičky.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám