Z Benátek putují do českých kin Lištičky, zatím slavily úspěch

Obstát před platícími diváky v kinech však může být těžší než uspět na festivalech. Ty tvoří stále svébytnější svět, otevřený mnohem víc než běžná distribuce osobním výpovědím na jedné straně a obecnější společenské problematice na straně druhé.

Vztah dvou sester, které (jako mnoho mladých lidí z Východu) žijí a pracují v irském Dublinu, je tedy téma pro festivaly jako stvořené. Lištičky mohou zaujmout i tu část publika, která dává v kině přednost oprýskaným předměstím před nablýskanými letovisky a odcizeným vztahům vykořeněných lidí před romantickými komediemi.

Zdařilejší linie filmu ukazuje Dublin jako město příležitostí ke všemu, co si představíme, když slyšíme, že „holka vyjela naučit se jazyk a nasbírat zkušenosti“. Fornayové se podařilo působivě vystihnout atmosféru města zahlceného lidmi, kteří se v opojení volnosti, získané odpoutáním od rodiny a školy, opíjejí v hospodách, v nichž není slyšet moc angličtiny, ale zato jsou nabité těmi nejúžasnějšími sny. Ti, kteří je sní, věří, že utekli předurčenosti místem a podmínkami, do kterých se narodili, věří, že stačí „vyjet“ a člověk pak bude „mít na víc“. Někomu to možná vyjde…

V tomto směru jsou Lištičky příbuznými Dětí noci stejně jako hrdinů Divokých včel nebo Grandhotelu – není důležité, kam člověk poletí, ale zda se dokáže odpoutat a jak se svou samostatností naloží.

Drobné příhody, které se odehrávají v hospodách a v brlozích na předměstí, přinášejí docela silnou výpověď o multikulturním společenství, kde lidé z různých koutů světa sice žijí na jedné hromadě, ale každý se musí sám vyrovnat s postavením přivandrovalce. Paradoxně se k sobě navzájem chovají mnohdy hůř než místní k nim, s rasisticky motivovaným despektem jedné národnosti k druhé, Evropanů vůči Asiatům...

O poznání slabší je sám příběh po všech stránkách úhledné a úspěšné Tiny a mladší Betky. Tina přišla ze slovenské vesnice do Irska dřív a sen se jí splnil: našla dobře situovaného chlapa i dobře placenou práci. Teď se snaží pomoci Betce, vůči níž má zjevné, i když pro diváka nejasné pocity viny.

Ovšem představa, že by Betka mohla v Irsku obstát jako au-pair, je trapně nesmyslná. Je prototypem nesnesitelného fracka, neví, co chce, má vztek na celý svět a kope kolem sebe bez rozmyslu jako poraněná kobyla. Fornayová pro ni dobře vybrala slovenskou herečku Réku Derzsiovou, která ji hraje natolik přesvědčivě, že má člověk chuť jí nařezat a poslat ji šupem domů k mámě.

Nesnesitelná hrdinka, která neumí najít své místo na slunci, je samozřejmě naprosto legitimní filmová postava. Problém Lištiček je ale v absenci motivací i posunu. Popisně se opakuje stále totéž: Betka s vytrvalostí do něčeho kope, s něčím tříská, nadává a škodí těm, kdo by jí i byli ochotni pomoci. A nikde ani nejmenší naděje, že by toho chtěla nechat. Je zkrátka rozervaná o něco víc, než se na jeden film sluší, a co hůř, je rozervaná beznadějně, její záchvaty jsou stereotypní, zpomalují děj a v důsledku její postava nudí

Příběh je navíc nemotorně a zmateně vystavěný, má nepodložený závěr a nedrží pohromadě se zmíněnou linií atmosféry města a života v něm. Je totiž paradoxně zcela nezávislý na Dublinu: mohl by se klidně odehrát v Bratislavě, protože víc než o cestu do světa jde o útěk ze zapadákova do většího města s většími šancemi najít chlapa a práci.

Fornayová tedy ve svém celovečerním debutu prokázala především režijní talent, a pokud by měla lepší scénář, je velká naděje, že by mohla natočit velmi dobrý film.