Článek
Tématem jedné z kapitol dokumentu je úřední změna jmen. Plánujete podobný akt?
Moje jméno mě nikdy netížilo natolik, že bych vyběhl přímo na úřad si ho změnit. Příjmení (Ďurech, pozn. red.) mi ale nikdy nevyhovovalo, nezní dobře a nemám ho rád. Důvod by tak byl leda estetický a praktický. Chtěl bych zase umělecké jméno změnit, ale protože se tady všechno buduje pomalu, asi by s tím byl problém.
Jaký pseudonym byste zvolil?
Cítím se jinak než James Cole. Cítím se na extravagantnější jméno, míň americké.
Režisér Pavel Abrahám zmínil, že chtěl filmem také poodkrýt to české v hiphopové scéně. Jaká jsou tedy její specifika?
Česká povaha je utvářena jistou teritoriální omezeností, proto se v každém odvětví nápady a úspěchy přenášejí bleskově. V momentě, kdy někdo přijde s dobrým nápadem, který se osvědčí, je totální jistota, že do roka a do dne vznikne deset lidí, kteří to nějakým způsobem vykradou, zneužijou, použijou…
Je to ideová impotence, která se kompenzuje krádeží cizích nápadů. A je to srabství. Většina interpretů v Česku i na Slovensku vystupuje pod maskou – snaží se svou hudbou vytvořit vysněnou persónu. Bojí se najít sami sebe. Z devadesáti procent se poslouchá cizí muzika v reprodukci někoho jiného. Je to ale nevyhnutelné, pokud chce někdo dělat dobrou muziku, musí se odpíchnout od toho, co už bylo vymyšlené, a teprve skrze to si najít cestu k osobnímu stylu.
S jakou představou jste do natáčení filmu šel?
S žádnou, hlavně jsem chtěl, aby to nebylo debilní. A to se podařilo. Od začátku jsem věřil Pavlovi, který mi vylíčil základní myšlenku. Rozhodl se jít víc intoušským směrem, protože tady je intelektuální podhoubí aktuálnější než pouliční život. Taky doufám, že film ukáže lidem, že i rap má v kultuře pevné místo a že ho můžou dělat inteligentní a kreativní lidi.
Jak dnes vypadá česká scéna? Nikdy to neměla jednoduché…
Vypadá naprosto zoufale a v podstatě neexistuje. Bavíme se o muzice a já nejsem schopný připustit, aby některý dětský agitační projevy byly považovány za hudbu. Jsou to masturbační pokusy narušených lidí. To, že někdo dělá dobrou hudbu, souvisí s jeho duševním stavem. Když někdo nerozvíjí svoji tvořivou stránku, k ničemu se přece nemůže dostat.
V dokumentu je zajímavá konfrontace vašich textů s lingvisty. Byla tato zkušenost pro vás přínosem?
Vůbec, spíš jsem se bavil. Nic hlubokého jsem si z toho neodnesl. Na vysoké škole mi to zhnusili, proto jsem z ní odešel. Je zbytečné se v tom vrtat. Text musí mít šmrnc, když je člověk moc zahlcený teorií, začne to z textu smrdět, začne to být technicky dokonalé, akademické, texty přestanou mít osobitost. Své rýmy se snažím mít vybalancované, aby měly náboj a abych o tom, o čem píšu, něco věděl. Sleduju věci míň do detailů, snažím se naopak dostat do atmosféry.
Často píšete o vyprahlosti současného umělohmotného světa.
Je to námět, který mi furt klokotá v hlavě. Žijeme na předělu doby, kdy technické věci začínají směřovat k jisté unitě a kdy dochází k unifikaci nápadů a stylů. I lidi se dostávají do podobných životních modelů. Ekonomika na dluh může zapříčinit pád, přesto do toho lidi pořád chodí.
Člověk si do konce života vytvoří jeden obrovský ranec, který už jenom sytí. Dalším rysem nové společnosti po roce 1989 jsou zbohatlí burani; skořápkáři, ze kterých se stali milionáři; křupani, co dostali věci v restituci. Máme tady sortu strašně bohatých buranů, což určuje i řád této kultury.
Někteří vás řadí k tomu drsnějšímu, nekompromisnímu křídlu českého hip-hopu. Považujete se za radikála?
Kdybych byl radikální, nebudu žít ve městě. Odstěhoval bych se do srubu a tam bych psal nenávistně žlučovitý pamflety. Chci dělat dobrou hudbu a možná jí i něco změnit…