Začátky skupiny Apple Juice spadají do roku 1999. Je těžké vydržet na české rockové scéně devět let a mít radost z každého koncertu?

Jediným receptem je, že to člověka musí bavit a musí mít dobré podmínky. Přiznávám, že Apple Juice jsem zpočátku tolik let nedával. O to větší radost ale mám z každé desky. Už jsme vydali tři. Když se mě teď někdo zeptá na ambice, odpovím, že jsme jednu naplnili a užíváme si ji.

Jaká nová deska je?

S předešlými alby jsem byl vždycky trochu nespokojený, ale teď je to lepší. Natočili jsme desku tak, jak jsme chtěli. V minulosti jsme se podřizovali přesnosti, kterou by měly studiové nahrávky mít. Teď jsme se na to vykašlali, je to syrovější a upřímnější.

Při koncertech rád vtipkujete na úkor publika. Nemá vám to za zlé?

Spousta lidí mi říká, že se na pódiu shazuju. Tvrdí, že mám na víc, než ze sebe dělat šaška. Já ale chci trefit vlastní ztuhlost, kterou vidím na ostatních muzikantech budujících image a poutajících pozornost za každou cenu. Chci také smazat prostor mezi hudebníkem a divákem. Když si lidi pod pódiem řeknou, že jim hrajou kluci, kteří jsou jako oni, jsem spokojený.

Vím, že se zabýváte studiem buddhismu, konkrétně Diamantové cesty. Jak se k ní punkrockový muzikant dostane?

Odmalička mi nebylo jasné, proč jsou mezi lidmi takové rozdíly: proč má někdo třeba kratší nohu než ostatní, proč je někdo aktivní, jiný pasivní a podobně. Před pár lety jsem se dostal na buddhistickou přednášku. Zpočátku to na mě působilo trochu tajemně a měl jsem možná i strach.

Studiem toho učení se mi ale daří najít odpovědi na otázky, které jsem měl. K Diamantové cestě jsem se dostal před čtyřmi lety. Kamarádka mi řekla, že její nadřízený chodí na jejich přednášky. Našel jsem si, kde a kdy se scházejí, a zašel jsem tam také.