Článek
Věk jako by se ani neprojevoval. Iggy poskakoval po pódiu jako za zamlada a ne jako člověk, který má šest křížků. A hudba byla svěží, jako by vznikla právě teď a ne před čtyřmi dekádami, písničky, které ovlivnily vznikající punk, byly stále stejně silné.
Koncert otevřela skladba Loose, která ale dost utrpěla tím, že zvukař na poslední chvíli dorovnával poměry mezi nástroji a vokálem, takže v prvních minutách se z beden linula středobasová koule, v níž se hlas ztrácel. Naštěstí se zvukařovi poměry podařilo rychle najít a show už neměla chyb.
Iggy uvedl kapelu jako „proklaté zasr... Stooges" a sekal s ní jednu klasickou skladbu za druhou, v překvapivě důrazném 1969 se sonickou kytarou Rona Ashetona vyšplhal na basový aparát a naznačoval, že si to s ní rozdává. Když před další písničkou zapanáčkoval, bylo jasné, že zazní hymna submisivity I Wanna Be Your Dog. Iggy připomenul, že právě on je zakladatelem stagedivingu a skočil do publika rybičku. Pak vytáhl na pódium dobrou desítku diváků, kteří tam poskakovali ještě během No Fun.
foto: Právo/Petr Hloušek
Popis vypadá, jako by šlo o nacvičenou show, jako by Iggy plnil scénář očekávaného, aby ukojil diváky, ale naživo tomu tak rozhodně nepůsobilo, i když plán jistě existoval. Iggyho projev byl naprosto přirozený, spontánní, bez stop kalkulace. A nepůsobil ani jako parodie sebe samého , u které skončila jiná velká postava rockové hudby Ozzy Osbourne, který se proměnil ve skřehotajícího skřeta, v loutku, kterou je potřeba vodit.
Aktuální sound
Ale aktuálně působila i hudba. Stooges dobře pochopili, že rock stojí na primární energii, na živočišnosti, provokativnosti, důrazu, hlučnosti a přímočarosti. S maximálním nasazením opakovali hypnotický agresivní riff a nebáli se ho zahustit množstvím zvuků. Bicí Scotta Ashetona byly důrazné a neúprosné bez zbytečných okras jako kanonáda na úvod útoku. Nabuzená basa Mika Watta byla brutálně surová a zkreslená kytara nejen sekala úderné riffy, ale ještě zahušťovala sound až z něj vznikla zvuková stěna, protože Ron Asheton se nebál pracovat s barvou zvuku, se zkreslením a se zpětnou vazbou.
foto: Právo/Petr Hloušek
Kapela navíc neustrnula, ve srovnání s původními nahrávkami se ve zvuku hodně posunula, přidala na agresivitě a důrazu, aniž by přitom narušila rukopis a stavbu skladeb. Stooges našli postupy, jak dosáhnout maximálního účinku, aby jejich pohanský rituál vyzněl naplno. V závěru Funhouse kapela přešla z uměřeného podání do divoké free pasáže, plné rachotících bubnů hukotu vazbící baskytary, kterou Mike Watt obrátil proti reproduktorům, houkáním kytary a kvílením saxofonu Steva Mackaye.
Iggy nejen křičel ale také zpíval. Ukázal, že od dob China Girl skutečně neztratil mnoho na svých hlasových kvalitách, byl stále podmanivý, i když se Stooges dává většinou přednost přece jen důraznějšímu projevu.
Škola rocku
Koncert byl školou rocku. Skutečného rocku, ne toho, co za rock vydávají rádia a gramofonové firmy. Rocku hlučného, agresivního, neučesaného a vulgárního, jaký v padesátých letech přinášel Jerry Lee Lewis nebo Little Richard a v následující dekádě Rolling Stonoes či The Who. Spole se Stooges jej pak nabízeli Velveti, MC5 nebo Black Sabbath a po nich třeba Motorhead či Sex Pistols nebo Mudhoney a dnes třeba Melvin, kteří v úterý hrají v pražské Akropoli Rocku, který je opravdový a nemá nic společného s módními styly typu emo nebo pop punku, které nabízejí středoškolákům rebelii v mezích zákona.
foto: Právo/Petr Hloušek
Dobře by si Stooges měly poslechnout všechny kapely, které se rock snaží a hrát a pokud na koncert nešly, měly by raději zahodit nástroje, aby neprodukovaly pouhý odvar rozmělňující žánr.
Povinně by ho měli navštívit i dramaturgové většiny radií a zejména akademici, kteří hlasují o výročních cenách Anděl a za rock vydávají uměření pop s přesvědčením, že když je v obsazení elektrická kytara, tak to musí být rock. Ale jimi oceňovaný rock není živý na rozdíl 40 let staré hudby Stooges, kteří chápou podstatu stylu. I u nás jsou podobné kapely, nic proti Visacímu zámku a Vypsané Fixe, ale před Iggym měli spíš hrát Esqmeg, kteří jako jediní mají v sobě takovou živočišnost a energii.
foto: Právo/Petr Hloušek