Já si vylepšuji skóre každodenního boje se životem čtenářským potěšením a zatím to funguje. Jedno z těch nejpříjemnějších mně v poslední době připravil Tomáš Míka ve sbírce Deník rychlého člověka.

Většinu básní sice znám, ale součástí knihy je i oddíl nazvaný Chybová hlášení. Míka dal ctěnému čtenářstvu všanc svoje nápady, nejstřeženější a nejintimnější tajemství tvůrce; dříve, v dobách, kdy písmo bylo klíčem k tajemství, se zapisovalo kódovaně a bylo ukládáno na tajné místo.

Autor otevírá archivy a vysypává jejich náplň ven

Autor ale, místo aby pragmaticky čekal na vhodnou chvíli, kdy je nápad probuzen, obalen masem, šlachami a kůží, aby mohl vstoupit na jeviště a dobývat svět, otevírá archivy a vysypává jejich náplň ven.

Podobá se tak bohatýrům, kteří, než aby se hádali o to, kolik piv vypili, kolik stromů pokáceli nebo kolik děvušek pojebali, mávnou rukou a začnou počítat úplně od začátku. Mohl jsem se tak potěšit z výsledků kolizí mezi básnickou imaginací a logikou našeho mateřského jazyka: polovina inkoustu / určena k škrtání; povidla českého pravopisu; Táta říká, že je potřeba více povodní na ty knihovny; myšlenky nemají slov; Švejk s Babičkou / se vydali do Brixenu…

Abychom ale kvůli naší evropské rozloze – uvědomujete si, že díky členství v Evropské unii nám také trochu patří nejen Brixen, ale i historický „konec světa“, španělský mys Finisterre, a že smysl poselství Jiřího z Poděbrad před téměř 550 lety se dramaticky proměnil? – nezapoměli na střední Evropu.

pobocza.pl
Literárně kulturní čtvrtletník, který se věnuje literatuře (nejvíce poezii) střední a východní Evropy. Abych byl konkrétní: literatuře bosenské, české, chorvatské, maďarské, polské, srbské, rakouské, slovenské, slovinské a ukrajinské. První číslo vyšlo v roce 1998, aktuální je 31. (březen 2008).

České básníky zastupují Jan Němec, Jan Štolba a Aleš Kozár. Ten napsal: Řeka jde opačným směrem, než je domov. Divuplné jaro se obráží v oblázcích na jejím břehu. Svist hmyzích křídel pohmoždil bolestiplné studně ticha.

Každé záchvěví života obrací vzpomínku tam a zpátky, jako by slepá toužila obkroužit do výšivek teplo hvězd. V času země není samoty. Jen lidské srdce musí vyprodat své jizvy, odchody a zbavit se francouzských holí. Proud jde totiž opačným směrem, než je domov.

Pěkné.