Článek
Dokážete popsat, jakým vývojem skupina v posledních dvou letech prošla?
Předešlá deska Adios Embryos! z roku 2006 byla sběrem šuplíkových písniček ze starých demosnímků. Dá se říct, že jsme ji skládali od svých sedmnácti let. Byli jsme mladí vyjančení kluci, kteří najednou měli jít do studia a točit pro velkou firmu. Písničky na nové desce jsou čerstvé a je znát, že jsme starší a máme jiný pohled na svět.
V čem konkrétně?
Texty jsou vyzrálejší, už jen nepláčeme pro nešťastné lásky, ale máme větší nadhled. Zlepšili jsme se také instrumentálně, protože jsme v posledních dvou letech měli strašně moc koncertů. Stylově je novinka různorodější: kluci hodně poslouchají metal a hip hop, já jsem vyrůstal na rocku. Když k tomu přidáme škatulku pop punk, vznikne představa o naší hudbě.
Album je ale na poslech velmi popové. Proč ustupujete od tvrdosti?
My jsme nikdy nebyli pravý punk, jen jsme potřebovali nálepku. Navíc jsme ji ani nevymysleli, někdo nám ji přidělil. Vždy jsme spíš chtěli být popoví, jen jsme to neuměli zpracovat. Líbí se nám zvuk amerických kapel, které z toho punku vycházejí. U nás to ale zatím nikdo neumí tak přesvědčivě zahrát.
Čím to je?
Čtyřiceti lety komunismu. Když jsme tu byli uzavření, v Americe to jelo, míchaly se tam hudební styly. Pop punk vychází z klasického rock’n’rollu, navíc se Američané naučili skvěle hrát i zpívat, dobře pracují s vokály, za což podle mě může vliv černé hudby. U nás se jim snažíme přiblížit, ale nejde to a dlouho nepůjde. I když zpívá česká kapela anglicky, pořád to tam není.
Vy jste ale hudební mísení doma zažíval. Váš otec Pavel Ryba je úspěšným jazzovým hudebníkem, váš předek Jakub Jan Ryba je znám jako autor České mše vánoční. Je výhoda žít v muzikantské rodině?
Vůbec ne. Původně jsem hrál na elektrickou kytaru, ale protože jsem neuměl hrát trsátkem, skončil jsem ve čtrnácti u baskytary. Táta navíc nechtěl, abych byl muzikant. Říkal, že je mu úplně jedno, čím budu, jenom ať nehraju. Věděl, že je to složité na uživení, že jeden rok „není co do huby“, ale pak je to nakrátko třeba o něco lepší. Naučil jsem se tak žít.
Vašemu otci jste na desce „postavili pomníček“, když jste předělali jeho skladbu Hejhou do hiphopové podoby.
Je to jedna z jeho nejznámějších písniček. Když jsme přemýšleli, které bychom se chopili, vzali jsme v úvahu, že náš bubeník Ondra rád rapuje, což už ukázal na předešlých nahrávkách. Do téhle písně nám rap šel. Udělali jsme ji rychleji, než je v originálu, a táta k ní nahrál baskytaru. V textu není žádná úprava a Ondra je magor, protože to narapoval napoprvé.