Článek
V neděli jste se vrátila z Lipska, kde jste vystoupila na knižním veletrhu. Jak se vám tam líbilo?
Moc. Z české strany bylo vystoupení tradičně dobře připravené paní Janou Chalupovou ze Světa knihy s podporou ministerstva kultury. Na to, jak jsme v rámci Evropy poměrně malá literatura, byl program dost bohatý. Naše vystoupení moderoval Mirko Kretsch, který se podobných akcí účastní už poněkolikáté. Byla jsem mezi diváky, když velmi dobře představil například osobnost a práci Michala Viewegha a Jana Balabána.
Vedly se diskuse o roce 1968?
Z Nadace Friedricha Eberta mě pozvali k pódiové diskusi na téma Praha 1968 – rozbitá vize. Sešlo se kolem devadesáti posluchačů, kteří byli zvědaví na můj rozhovor s teologem Friedrichem Schorlemmerem. Tito většinou bývalí občané NDR znali neuvěřitelné podrobnosti.
Dodnes pociťují jako hanbu, že se jejich vojáci museli zúčastnit srpnové okupace Československa. Překvapilo mě, jak je pro ně to téma stále živé. K pokusu „socialismu s lidskou tváří“ nepřestali cítit sympatie. Možná je dobře, že vše skončilo u přitažlivého, ale nenaplněného ideálu.
Vzpomenete si, kdy jste poprvé v Německu četla?
První čtení si člověk dobře pamatuje, protože je většinou nervózní a nepříliš povedené. Psal se říjen 1989, bylo to na jihu Německa, četla jsem pro menší děti z knížky, která tady po revoluci vyšla pod názvem Červenec má oslí uši.
V Německu jste žila v exilu, dohromady jedenáct let. Pocítila jste tam po dobu svého působení proměnu čtenářské nálady?
Změnilo se toho hodně. Nejvýrazněji ale od okamžiku, kdy napsala paní Rowlingová Harry Pottera. Povedlo se jí nejen kvalitním stylem, ale i koncepcí sedmi knih zaujmout mladé čtenáře širokého spektra – možná i takové, kteří nikdy předtím po knize nesáhli.
Dětská fantasy existovala už předtím, ale neměla takový vliv. Řekla bych, že teprve s Rowlingovou se probudil opravdový zájem o Tolkiena, Lewise a další představitele tohoto žánru. Já jsem zůstala u svého realistického příběhu s určitým magickým posunem, což mnoho mladých čtenářů, ale i knihovníků, rodičů a učitelů s povděkem kvituje. Fantasy přebujela, ale děti a dospívající potřebují i nepohádkové postavy, které by jim pomohly řešit skutečné problémy.
Proč jste opustila dětskou literaturu a románem Otcové a bastardi oslovujete dospělé?
V jednadvaceti jsem začínala literaturou a hrami, které byly určeny dospělým. Z politických důvodů nemohly vycházet, a tak mi kamarádi doporučili, abych se zkusila uplatnit v dětské literatuře. Nicméně stejně trvalo šest let, než v roce 1980 vyšla kniha Komu chybí kolečko. Pak zase nic. Opravdu to nebyla dobrá doba.
V třiaosmdesátém jsme odjeli, takže moje knihy začaly vycházet venku. Mezitím běžel čas, děti vyrostly a najednou jsem cítila potřebu napsat něco z jiného úhlu a pro jiné než dětské čtenáře.
Každá rodina má nějaké tajemství v podobě dětí a jejich osudů. Některá z nich jsou promlčená, jiná dosud živá. V tomto směru se dávno změnilo postavení ženy. Mít nemanželské dítě není už morálním problémem, společnost kvůli tomu nikoho nezavrhne. Ale jde o vnitřní postoj – ten, myslím, ovlivňuje vztahy v rodině i jejich okolí. A nejnověji možná taky testy DNA, které staví všechno do jiných kolejí. Hodně jsem o tom přemýšlela a postupně se na tu myšlenku navěsil celý románový příběh.
Fascinuje vás smrt? V románu zemře hrdince Marlen otec, v Tanci trosečníků Mojmírova pěstounka, nakonec i příběh knihy Myši míří do nebe je o myšce, která hned na začátku příběhu umře.
Nejde o fascinaci, ale o zájem, který je, myslím, stejně přirozený, jako má smrt v životě přirozené místo. Kdysi dávno s babičkou a prababičkou jsme o tom mluvívaly. Právě od nich jsem si odnesla pocit, že tam, kde končí život, začíná něco jiného a že se toho nemusím bát. Uvědomila jsem si to silně ve chvíli, kdy mi v sedmnácti umřel otec.
Hledala jsem si náboženství nebo nějakou filozofii, která by mi pomohla zasadit smrt tam, kde ji potřebuji mít. Postupem času jsem dospěla k buddhistickému názoru, k němuž patří i reinkarnace a pojetí smrti jako jednoho z článku vývoje celého života na Zemi. Vyrovnávání s tím tématem na literární úrovni přišlo samo od sebe.
Hrdinka knížky Kam zmizela Rebarbora? dostane za úkol zachránit svět. Recept je následující: Nezapomínat na dobré věci, které lidé prožili. Na co nezapomínáte vy?
Na lidi, které jsem potkala. Babičku, tátu. Maminku, která žije. Neměli bychom ale zapomínat i na to, čemu říkáme klika. Na momenty, kdy nám prst osudu přistrčí člověka, situaci, která nás posune.
V souvislosti s tématem smrti to pro mě v samizdatu byla Moodyho kniha Život po životě. Ale jsou i menší, každodenní věci. Třeba se cestou vlakem z Lipska díváte na Labe a je vám fajn.
Připravila jste filmový scénář Bouřlivě s tebou. Jak to s ním vypadá?
Námět vztahu homosexuálních partnerů samozřejmě není nový, ale mám radost, že se změnila atmosféra ve společnosti, že potkat dvě holky nebo dva kluky, jak se vedou za ruce, už není skandál. Napsala jsem na to téma milostný příběh a byla bych ráda, kdyby se natočil. Bylo by fajn, kdyby o něm vznikaly české příběhy, české filmy.