Článek
A další uvádějí i jiné, podobně stupidní důvody. V jejich společnosti není žena příliš ceněna, někde je pod úrovní hospodářského dobytka. Ale když jsem se jich ptala, jestli by jim vadilo, kdyby někdo znásilnil jejich ženu, sestru, tak už to tak jednoznačně nevyznívalo. Třebaže jeden prohlásil, že kdyby to bylo pro dobro Konga, tak klidně...
Do Konga jste ale nepřijela jako filmařka-turistka, pozorovatelka cizího neštěstí. Vyprávěla jste tamním ženám i svůj příběh, v pětadvaceti letech jste byla i vy znásilněna. Jak vnímá znásilnění západní a africká společnost?
Bála jsem se, aby ten film nevyzníval jako voyeurství, ale ani aby nebyl také jen o mně. Když se mi to tehdy stalo, cítila jsem se podobně jako ženy v Kongu. Obviňovala jsem sebe, styděla jsem se. V americké společnosti narazíte na podobné předsudky a přezíravý postoj vůči obětem znásilnění. Lidé to berou jako ostudu ženy, myslí si, že si za to může sama.
V Kongu panuje válka, vyvolaná bojem o moc a nerostné bohatství. Když jsem jim líčila, co se mi stalo, okamžitě se ptali, jestli u nás je taky válka. Uvědomila jsem si, že jakýsi boj probíhá mezi ženami a muži všude, byť v moderní společnosti velmi civilizovaně. Někdy ale muži sahají k nepřijatelnému násilí.
Je v Kongu nějaká naděje v lepší budoucnost?
Budoucnost vidím černě. Po celé zemi potkáte statisíce zavržených žen, které nemají žádnou budoucnost, trpí i různými následky znásilnění. A vedle nich žije nepočitatelné množství sirotků nebo dětí, k nimiž se jejich matky nechtějí znát a které dosud nepoznaly nic jiného než násilí.
Jak tohle může dopadnout? Jediná naděje je v oněch trpících ženách. V mých očích ztělesňují to, co bych nazvala lidskou důstojností. Je v nich velká síla.
