Článek
Je koncipovaná jako ohlednutí za více než půl stoletím tvorby, která v mnoha případech ohromila světovou odbornou veřejnost. Zejména René Roubíček patřil k průkopníkům, kteří sklo začali používat nikoliv jen k dekorativním předmětům denního užitku, ale i k ztvárnění nejodvážnějších výtvarných vizí a fantazií. Společně s několika dalšími českými výtvarníky objevil tradiční sklo jako nový materiál pro moderní sochařství.
Aby sklo dělalo, co umí
Jako sklář - sochař se Roubíček představil na světové výstavě Expo v Bruselu v roce 1958 rozměrnou abstraktní kompozicí nazvanou Sklo - hmota - tvar - výraz. Stala se manifestací nových možností použití skla. Práce se stala senzací a autor si zaslouženě odnesl z Belgie Velkou cenu.
Úspěch otevřel Roubíčkovi další možnosti, takže jeho velkolepě pojaté skleněné objekty nechyběly na Expo v Montrealu 1967 a Expo v Osace 1970, na bienále v Sao Paulu a na dalších místech. Všude byly přijaty s obdivem.
V roce 1969 autor dostal zlatou medaili na mezinárodním veletrhu řemesel v Mnichově. Miluše Roubíčková mimo jiné získala Grand prix v Bruselu 1958 a Stříbrnou medaili na trienále v Miláně v roce 1957. Jen málo českých výtvarníků se může pochlubit takovým mezinárodním ohlasem.
Oba uskutečňovali svoje nápady ve spolupráci s vynikajícími řemeslníky. Práce ve sklárně se jim sama o sobě stala i výtvarnou inspirací. Roubíček to vyjádřil velmi pregnantně, když napsal: "Vždycky při zrodu skleněných plastik jsem si dával pozor, abych před svou slávou dával přednost sklu, aby samo dělalo, co umí, a já mohl být šťastný svědek toho, jaké dělá zázraky."
Bábovky i klarinety
Jakkoliv mají oba autoři k sobě blízko, odlišují se naturelem i výtvarným myšlením. René Roubíček sází více na optické efekty a rafinované světelné hry. Jeho práce jsou komorní i monumentální.
Objekty Miluše Roubíčková jsou intimní a působí jako svérázné a osobité uplatnění pop-artu ve skleněné surovině. Zaujaly ji obyčejné věci z domácnosti: kytky ve váze, pestrobarevné bábovky, hlávky zelí, pytlíky i klubka bavlnek. Velmi působivý je její cyklus střepů zalitých do betonových zdích.
Roubíčka zas k některým nápadům inspirovala hudba. Ostatně sám má muzikální talent. Na výstavě najdeme ukázky z jeho série Klarinety. "Proč zrovna klarinety..." napsal v roce 1999 do katalogu své bilanční londýnské výstavy: "Jednak na ně sám hraju, za druhé je tu velká příbuznost: do obojího se foukání. Foukáte - li do sklářské píšťaly, vznikají stejně poutavé improvizace, jako při vyluzování melodií z klarinetu. V obojím jde o fantazii zvuků, barev a obdivuhodnosti virtuozity."
Výstava směřuje do budoucnosti
Výtvarná cesta Roubíčka a Roubíčkové není uzavřená. Jejich ranné a vrcholné práce 50 až 70. let jsou stejně inspirativní jako díla z poslední doby. Mezi ně patří zejména nápaditý Roubíčkův cyklus Obrazárna, který tvoří zvláštní skleněné reliéfy - "obrazy". Na průhlednou hladkou desku nalepuje autor řezané úlomky skla. Stačí aby na ně zasvítilo trochu slunce a plochy se rozehrají čistými spektrálními barvami. Vytvoří se tak fascinující barevná harmonie. Pokud použije barevných kousků, vytváří sám tuto uchvacující kompozici.
Společná bilance manželů Roubíčkových v Uměleckoprůmyslovém muzeu je výstavou, která by se mohla uskutečnit v kterékoliv velkém výtvarném muzeu na světě a byla by přijata s obdivem a nadšením návštěvníků i kritiky. V letní Praze jde rozhodně o kulturní senzaci. Žel možná víc přitažlivou pro Japonce či Američany než pro domácí publikum, pro něž jsou světové proslulí čeští sklářští výtvarníci stále velkou neznámou.
Miluše a René Roubíčkovi: Sklo - retrospektiva, výstavní sál Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, do 21. září, kurátor výstavy Milan Hlaveš, denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin