Článek
Činí tak prostřednictvím alba Taking Chances, bravurní kolekcí s ukázkovým rejstříkem všeho, co dokáže zazpívat. A že je toho požehnaně. Je patrné, že mít ji jen za tu, která ve skladbě My Heart Will Go On (1998) udělala dobrou službu velkofilmu Titanic, bude v dohledné době, po poslechu aktuálního alba, málo.
Obklopena dobrými autory (Linda Perry, Dave Stewart z Eurythmics či Ben Moody a David Hodges, kteří napsali hity pro Evanescence) si vzala na bedra sousto nelehké: písničky s moderními a pestrými aranžemi i silnými, přitom těžkými melodickými linkami. V každé z nich představuje část arzenálu svých pěveckých kvalit, aby to celé nakonec dalo mozaiku, ze které by se jiné slavice měly především učit.
Celice Dion nemá problém s aktuálním r'n'b, exotickými nápěvy, jiskřivými rockovými pasážemi spojenými s popem v tom nejlepším smyslu slova, baladami s intimními aranžemi, ani s bluesrockovou perlou v závěru desky, písní That's Just The Woman In Me, v níž ze všeho nejvíce připomíná slavnou Janis Joplinovou.
To vše zvládá takříkajíc levou zadní a díky tomu si může dovolit vdechnout skladám atmosféru umělecké lehkosti. Má hlas jako zvon. Setrvat pozorně s poměrně dlouhou stopáží alba je díky tomu sladká odměna za trpělivost. Proto je nutné chápat počin jako jeden z nejlepších v popu letošního roku.
Celine Dion: Taking Chances Sony BMG, 65:42