Článek
Dozorci přivedli muže, který měl daleko do stodvacetikilového pořízka, se kterým při zatýkání zápasilo pět detektivů. Když mluvil, třásly se mu ruce a oči se zalévaly slzami. Někdy se v půlce věty zasekl a jen nepřítomně koukal před sebe, aniž ze sebe vypravil jediné slovo.
„Já ji fakt nechtěl zabít. Byl jsem to já, kdo měl zemřít. Bohužel se stalo to, co se stalo. Vrátit už to nemůžu,“ šeptl zdrceně do sluchátka. Seděl totiž za bezpečnostním sklem a komunikovat mohl jen přes telefon.
Já si pak všiml, že Ina leží na zemi a krvácí z břicha. Zazmatkoval jsem a utekl pryč.
V osudný den podle svých slov vypil lektvar z jedovatých bylin, který si sám namíchal. „Byl jsem rozhodnutý umřít. Soud mně prodloužil na dalších třicet dnů vykázání z bytu, kde jsme žili společně s manželkou. Chtěl jsem, aby mě našla mrtvého před bytem, a tak jsem tam vyrazil,“ říká Babyka. Doufal, že jedovatý rulík brzy zapůsobí.
„Ina mě překvapila v mezipatře, šla s naším společným kamarádem. Toho jsem požádal, aby mě nechal se ženou o samotě. Neposlechl, a tak jsem sáhl do tašky pro nůž, abych ho postrašil a odehnal pryč. Něco se tam semlelo, to už si přesně nevybavuju. Vím, že on začal utíkat, a já si pak všiml, že Ina leží na zemi a krvácí z břicha. Zazmatkoval jsem a utekl pryč,“ pokračoval expolicista.
Detektivové GIBS odvádějí zadrženého muže.
Tvrdí, že jednal v jakémsi zatmění mysli. „Kdybych vraždu připravoval, tak si na Inu někde počkám a udělám to beze svědků,“ odmítl verzi, že by zabití manželky předem plánoval.
Po vraždě běžel Babyka ven z města, směrem na první vesnici za městem, k Chotíkovu.
Odvahu k sebevraždě nenašel
„Zalezl jsem do křoví a čekal, až chcípnu. Jenže drink nezafungoval, a když se se mnou nějakou dobu nic nedělo, šel jsem lesem směrem ke Kamennému rybníku a pak dál přes Bílou Horu až do Bukovce. Tam jsem hodiny prostál u kolejí odhodlaný skočit pod vlak. Tu odvahu jsem nakonec neměl,“ přiznal vězeň.
Zatčení policisty, který zavraždil svou manželkuVideo: GIBS
Přímo pod kolejemi v malém tunýlku si pak našel úkryt, kde byl schovaný až do svého zadržení.
„Chtěl jsem zůstat pořád v blízkosti kolejí, kdybych třeba v sobě našel sílu to ukončit. Pustit se někam na daleký útěk nemělo smysl. Můj ksicht byl všude v médiích, v tunelu jsem měl jistotu, že mě tam nenajde ani vrtulník,“ popisoval Babyka první okamžiky v roli psance.
Na provizorní lůžko mu stačilo pár papírových kartónů, sehnal si jízdní kolo a jídlo s pitím jezdil nakupovat do vietnamské večerky na kraji města. „Měl jsem u sebe asi tisícovku. Když bylo třeba, sedl jsem na kolo a jel pro zásoby. Přes hlavu jsem měl přehozenou kapuci, někdy jsem se musel maskovat i tmavými brýlemi. To když jsem třeba jel do parku na druhý konec města natrhat jedovaté bobule. Pořád se mi totiž hlavou honila myšlenka, že se otrávím,“ pokračoval Babyka v rozhovoru.
Nezanedbával prý ani hygienu. „Myl jsem se častěji než tady ve vězení. Jezdil jsem k řece, na břehu byla spousta naplavených lahviček se zbytky šamponu nebo tekutého mýdla,“ vysvětlil.
Překvapili ho
Zákrok detektivů z Generální inspekce bezpečnostních sborů Babyku překvapil. „Bylo to nečekané, vracel jsem se na kole z večerky a cestou lesem na mě naskákali. Zase na druhou stranu to tak nějak ze mě spadlo,“ uzavřel muž, který za vraždu může dostat až 20letý trest.
O tom, že to Babyka se sebevraždou mohl myslet vážně, svědčí dopis, který napsal v počítači deset dní před vraždou a který byl určený jeho osmileté dceři. Už jí ho ale nestačil předat. Právo má dopis k dispozici. Babyka se v něm s dcerou loučí a dává jí rady do života. Stojí v něm například:
„Srdce se mi svírá při pomyšlení, že už se nikdy neuvidíme. Když budeš chtít, hledej mne ve svých vzpomínkách. Nezapomeň, že jsem se snažil být tím nejlepším tatínkem. Vzpomínej na mne s láskou. Možná se jednou setkáme na jiném místě.“
