Článek
Příběhům z minulých okurkových sezón se letošní příběh o Ústavě podobá zejména tím, že prezidentovo počínání učinilo z nejvyššího právního dokumentu země námět pro nepříliš povedenou frašku, která ale i tentokrát dobře zahání letní nudu. V hlavní roli jsou hlava státu, premiér a předseda jedné koaliční strany.
Syžet zmíněného příběhu je dobře znám. Pan prezident si nejprve usmyslel, že nepřijme demisi ministra kultury, jehož k ní vyzvala jeho vlastní strana, která je členem menšinové vládní koalice. Premiér následně poslal na žádost této strany prezidentovi oficiální žádost o odvolání ministra.
Ten ale navzdory skutečnosti, že Ústava lakonicky stanoví, že premiér odvolání ministra navrhne a prezident ho odvolá (a že podle ústavních expertů tak má učinit bez zbytečných odkladů), s odvoláním nijak nespěchal. A vůbec už se mu nelíbilo jméno nově navrženého ministra, takže když po týdnech zdržování prohlásil, že toho stávajícího odvolá k poslednímu červencovému dni, dal pro změnu najevo, že má silné výhrady ke jmenování navrženého nástupce. Ani v tomto případě mu přitom Ústava nedává na výběr (premiér navrhne nového ministra, prezident ho jmenuje).
Příběh je pepřen schůzkami výše zmíněných aktérů i prezidentovými prohlášeními, že nikdy nepřijímal ultimáta a nenechal se vydírat. Ačkoliv už dvakrát řádně složil prezidentský slib, v němž mimo jiné stojí, že bude ctít Ústavu, na zmíněných schůzkách se jedná o tom, zda by ji laskavě nerespektoval a neudělal to, co mu Ústava fakticky přikazuje.
Trestně stíhaný premiér, kterého může za určitých okolností před vězením zachránit právě jen prezident obdařený monarchickými ústavními pravomocemi milosti či abolice, odmítá využít svého ústavního práva nechat o celé věci rozhodnout Ústavní soud. Prý si to nechce s prezidentem rozházet. Lidsky je to pochopitelné, ze zahraničí se to ale jeví jako dokonalá banánová republika.
Prezidenta tak navštěvují v pravidelných intervalech premiér, předseda zmíněné strany, odvolávaný ministr i navržený ministr. Některé schůzky se konají ve dvou, jiné ve třech. Na některé se prezident uvolí přijet z dovolené do Lán. Pár se konalo na Hradě a jedna dokonce v penziónu vlastněném na Vysočině prezidentovým přítelem. Příští bude za týden.
Fraška je zajímavá i tím, že se bojuje o ministra kultury. Kultura je přitom úplně tím posledním, co prezidenta zajímá. V minulosti byl sice vášnivým čtenářem, ale v poslední době už jen opakuje v podobě bonmotů citáty z knih, které četl před dvěma dekádami. Jeho nejviditelnějšími výkony z oblasti kultury jsou v poslední době tak jen vyznamenání, která udílí kulturním velikánům z dob před rokem 1989.
Zlí jazykové tvrdí, že prezident nehraje žádnou frašku, ale docela vážně testuje, kam až může natahovat Ústavu ve svých snahách proměnit parlamentní demokracii v poloprezidentskou republiku. Bohužel to ale jako fraška vypadá. A co hůř: ve zcela uměle vytvořeném příběhu této frašky, kterou by rozumní politici vůbec nenechali vzniknout, je v letošní okurkové sezóně „na odstřel“ nikoliv nějaká zběhlá puma, ale samotné principy dělby moci, na nichž podle Ústavy stojí česká demokracie.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Hlavní aktéři jsou ovšem v klidu. Prezident odpočívá, aby občas přerušil svoje odpočívání nějakým sdělením k celé věci. Premiér míní, že je třeba dál jednat a není třeba podléhat emocím. Předseda zmíněné strany občas hrozí odchodem z vlády, občas chce dál jednat on i jeho strana. A většina občanů zřejmě vůbec nechápe, co se děje. Anebo je pokleslé představení, rozehrané nejvyššími ústavními činiteli, nezajímá, ač v něm dostává na frak Ústava. Prostě demokracie po česku.