KOMENTÁŘ: Výměna manželek – Václav Klaus ml.

U intelektuálů si to už asi moc polepit nemůžu. Zejména u intelektuálů typu „IYI“ (Intellectual Yet Idiot). Takže se přiznám, že skoro každý den prolítnu Blesk, protože co tam není – není politicky důležitý. A teď jsem viděl dokonce třikrát Výměnu manželek. Většinou přijedu ve středu akorát domů, klohním si něco k večeři a pustím u toho televizi.

Výměna je divácky úspěšný pořad, protože je antidepresivní (stejně jako třeba Prostřeno). Při sledování některých účinkujících se totiž podle mě divákům vyplavují zklidňující hormony štěstí. Ve smyslu „ty vago, mám teď před padesátkou občas takový prchavý pocity, že … je všechno v pořádku :-), ale jinak kurňa co si budem povídat … , ovšem hihihi tahleta pani – to snad není možný“.  A hned máte prchavej pocit štěstí a úspěchu.

Ale že řada lidí nežije příliš hodnotný život, o tom psát fakt nechci. Spíš jsem se přistihl, jak mě dojímaj normální lidi, co choděj do práce a vychovávají děti a vytáčej lidi, kteří se živit nechají. A jak je naše společnost nezdravá.

Nebavím se teď o lidech s vysokými příjmy, kde chodíte do práce, protože vás to baví a získáváte vysoký standard. Mám na mysli normální lidi, často mimo velká města, které vidíte ve Výměně. Ti do tý práce chodí jen proto, že je tak rodiče vychovali, ale systém je k tomu ekonomicky nenutí. Protože galimatyáš dávek a různých podpor je tak košatý a rozsáhlý, že příjmový rozdíl mezi těmi, co pokuřují a koukají doma na bednu, a těmi, co padají udření „na hubu“, je malý.

Ale dávky by měly být jen tak vysoké, aby se vždycky extrémně vyplatilo pracovat. Jakoukoli práci.

Viděl jsem to i u tchána v činžáku, kde polovina nájemníků brala nějakou podporu na bydlení, a druhá (v úplně stejných malých bytech) stejně oblečená, se „stejnými“ auty před barákem, nikoli. Ti to na daních platili svým sousedům.

Podporovat se mají lidé, kteří si sami pomoci nemohou. Podporovat se mají lidé opravdu chudí, ne pomalu čtvrtina republiky. Tohle mě při sledování pořadů napadalo.

Ale věnovat komentář bych chtěl tomu momentu, jak se tam ten normální táta, pracující chlap, rozčílil, že si chtěli osvojit dítě a jsou bez šance, kdežto (vyměněná partnerka) mladá „feťačka“ je pěstounkou od tří dětí. Jeho skutečná manželka v pořadu vypočítávala, kolik desítek tisíc ti druzí takhle získají (a stejně tedy peníze rozfofrovali). V pořadu už nebylo, že bych vsadil boty, že ta nepracující rozvrácená domácnost – měla daleko daleko vyšší příjem než ta normální rodina, kde táta dře, mají tři děti a máma ještě chodí na brigádu na benzinku. Pán se naprosto oprávněně rozčiloval na nezodpovědnou slečnu a ve vzteku říkal, že napíše na sociálku, aby žádné děti nevychovávala.

Jenže pán logicky nevidí kontext. V ČR jsme již takřka zlikvidovali osvojení dítěte – tedy někdo si vezme cizí dítě z ústavu za vlastní a vychová ho – nic za to nechce, jen chce dát lásku dalšímu děcku. Výrazně jsme zlikvidovali státní dětské domovy. Namísto toho máme placené pěstouny, dočasné (placené) pěstouny a podobně. Jedeme podle norského (otřesného) vzoru, řada českých politiků jedná dle peněz a pokynů norských fondů. Navštívila mě vedoucí jednoho OSPOD a obávala se signálů, že i u nás zprivatizují sociálku – jako v Norsku Barnevernet.

Na svatbě, co jsem byl v severních Čechách, mi vyprávěli, jak je čím dál více „placených pěstounů“ v rodinách. Že je to mnohem výhodnější sociální dávka než peníze na děcko – tak se z babičky stane „placená pěstounka“ a jinak se žije jako před tím.

To už pak sledování Výměny není tak „antidepresivní“ a nedá se u toho v klidu vařit a vypnout hlavu a starosti. Jasně, jeden televizní příklad se nedá zevšeobecnit, ale všichni tušíme, že to v jádru nějak takhle běží.

Vláda, ministryně Maláčová nic – ta spíš panující praxi ještě utuží. Opozice taky nic. Nebo že by někdo ze sociálního výboru sněmovny tohle téma přece jen zdvihl?