Článek
Ač to není zakotveno v Ústavě, prezident má takříkajíc v popisu práce, aby při tak důležitém výročí promluvil. Kdyby se rozhodl mlčet kupříkladu kvůli tomu, že na tom není zdravotně dobře, nebo proto, že k pražskému jaru a následné okupaci Československa se vyjádřil už mnohokrát, vzali bychom to prostě na vědomí.
Nepromluvit ale proto, že byl prý odvážný v době, kdy odvaha nebyla levná, je zdůvodnění jaksi mimochodné. A vybízí k otázkám.
Kupříkladu: Co tak odvážného vlastně Zeman kdysi udělal? Podle mluvčího tato odvaha spočívala v tom, že prý zkritizoval okupaci hned na začátku normalizace, za kterýžto postoj byl vyhozen z Vysoké školy ekonomické.
Dodejme, že Zeman byl během pražského jara členem KSČ, ze které byl na začátku normalizace vyloučen. Něco podobného se přihodilo zhruba půl miliónu členů KSČ, kteří byli ze strany též vyloučeni a ztratili pak mnohdy práci. Někteří odešli ze strany na vlastní žádost, jiní byli vyhozeni při prověrkách.
Co přesně se odehrálo v případě Miloše Zemana, nevíme. Ať už ale tehdy odešel z KSČ sám na protest proti invazi, nebo byl ze strany i práce kvůli svým postojům spíše vyhozen, byl jen jedním z poměrně velké množiny lidí, kteří dopadli podobně a z nichž zejména ti, co měli děti, mohli ztratit o poznání více než tehdy pětadvacetiletý bezdětný Zeman.
Když už je řeč o odvaze, ze zhruba půl miliónu reformních komunistů, kteří byli vyhozeni ze strany i práce, se později vyčlenilo několik stovek těch, kteří podepsali Chartu 77 a byli v důsledku toho tvrdě perzekvováni. Zeman mezi nimi nebyl. Normalizaci profesně strávil v tělovýchovném podniku Sportpropag, kde pracoval v oddělení komplexního modelování do roku 1974, a pak v podniku Agrodat, kde se zabýval simulačními modely zemědělských systémů.
Prvním doloženým aktem jeho „odvahy“ po údajně odvážném, ale nikde nezaznamenaném projevu na začátku normalizace je tak až jeho článek v Technickém magazínu ze srpna 1989, v němž se postavil kriticky k tehdejšímu režimu. Jen pro pořádek dodejme, že to bylo v době, kdy se už zhroutily komunistické režimy v Polsku a Maďarsku, a poté, co desetitisíce lidí u nás podepsaly petici Několik vět.
Kdyby se první polistopadový prezident Václav Havel, který odvahu během normalizace opakovaně prokazoval a skončil několikrát ve vězení, řídil podobnou logikou jako nyní Zeman, neslyšeli bychom od něj nejspíš projev ani jediný. Havel byl sice občas kritický k té části společnosti, která během normalizace mlčela, ale urážet ji tím, že by k veřejnosti odmítl při významných výročích jako hlava státu promluvit, protože byl opravdu odvážný, když odvaha nebyla levná, by ho ani nenapadlo.
Zeman má ovšem o své odvaze vysoké mínění. O Alexandrovi Dubčekovi a dalších lídrech pražského jara prohlásil, že se po invazi „podělali hrůzou“. Uznává pouze Františka Kriegla, který odmítl podepsat moskevské protokoly. My si bohužel nemůžeme nijak ověřit, jak by se zachoval Zeman, pokud by ho s celým politbyrem odvlekli do Moskvy a pod pohrůžkami nutili protokoly podepsat. On sám je evidentně přesvědčen, že by se mezi zbabělci zachoval statečně.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
I proto je možná dobře, že 21. srpna žádný projev nepronese. Pražské jaro byla komplexní historická událost a Dubček i lidé okolo něj si urážky od současného prezidenta nezaslouží. Přičemž víme, že pokušení někoho urazit by Zeman ve svém projevu dozajista neodolal.